RealityBlog: Závěr - Vše dobře dopadlo, pokus se nezdařil

Tak mám jenom dva měsíce zpoždění, takže je načase, abych nějak uzavřela ten svůj 'slavný' pokus. Z toho, že o tom nepíšu většina (správně) odvodila, že to asi nedopadlo slavně. A je to pravda. Pokus se nezdařil. (Pro ty, kdo předchozí díly nesledovali - toto je poslední blog k mému prosincovému pokusu vyžít jeden měsíc jen s životním minimem.) 

Dlouho jsem nevěděla, jak se s tím popasovat a co o tom vlastně napsat.

Nejmenovaný kolega blogger, ten, co je vlastníkem nejrozsáhlejšího slovníku jadrných výrazů světa, mi radil, abych to prostě napsala na férovku. Něco ve smyslu, že to byla od začátku teletina (ne, neřekl "teletina") a že když člověk musí, tak se s tím nějak popasuje a když nemusí, tak prostě nemusí a konec nazdar. A že já prostě nemusím, vyzkoušela jsem, nedopadlo, tak co. Nic.

V zásadě má pan kolega pravdu. Jenže takové prohlášení by jaksi bylo proti logice věci. Já jsem se svého "nemusím" dobrovolně zřekla ve snaze získat nějaké poznání. 

Můj pokus tragicky zkolaboval na mojí neschopnosti odolat obrovské krabici lískových oříšků, kterou jsem dostala jako dárek na rozloučenou od super kamaráda, po kterém se mi moc stýská (kolik stojí 100g? 30korun?...to je jedno, prostě do 200korunového rozpočtu, který mi na poslední týden zbýval se to kilo oříšků rozhodně nevešlo). Jakkoli si můžu svoje 'selhání' racionalizovat tím, že jsem prostě celý prosinec byla v hodně bídným psychickým stavu, že se to na mě všechno hroutilo a že oříšky jsou přesně ta náplastička na nervy, kterou jsem v tý chvíli potřebovala, přesto přiznejme si, prostě jsem to nezvládla tak, jak jsem si představovala. A ani omylem to nebyla taková zívačka, jak jsem si myslela, že to bude. Řešila jsem hlavně technické otázky a trochu jsem u toho pozapoměla, že člověk není stroj...

A tak nějaké to poznání se i koná. Jednak, že vyžít s minimálním rozpočtem je náročné na psychiku. Vůbec nejde o to, že čočka je levná a že se technicky dá jíst celý měsíc. Jde o to, že občas si prostě kupujeme pohlazení, a že to pohlazení je někdy strašně nutný (a drahý). Naše vrtkavé psýché se v těch nejnevhodnějších okamžicích rádo připomene.

Taky jsem zjistila, že není chytrý tělu sebrat ráz naráz a bezrozmyslu jeho oblíbené drogy. A to u mě to byla jen závislost na Coca Cole Light ... tělo docela protestovalo, můj nízký tlak se snížil natolik, že už jsem snad ani žádný neměla, ale zase z toho nejhůře vyšla psychika. Kdysi dávno jsem měla akutní deprese a tenhle absťák je nápadně připomínal. Když to trochu přeženu, tak jsem vážně měla ty starý sebevražedný nápady - a zmizelo to téměř okamžitě, kdy jsem se vrátila ke své běžné životosprávě. Nebezpečná a blboučká hra...

Sice jsem si potvrdila svoje původní tvrzení, že kupovat laciný salámy z kostní moučky fakt není nutný a že za strašně málo peněz se dá žít hodně zdravě, ale je to šílená nuda a člověk musí být nesmírně ukázněnej.  A musí mít motivaci. - Jenže to je přesně to, o co přijdete jako o první, když nejste psychicky v pohodě.

Úplně nejzajímavější na celé věci byly debaty s ostatními lidmi. Potkala jsem spoustu lidí, kteří s minimem musí vystačit dlouhodobě, někteří mi psali maily s recepty na levná jídla, jiní se rovnou zastavili u mě v kavárně, aby mi buď vysvětlili, jak jsem pitomá a na co si to hraju, další proto, aby mi vyjádřili podporu. Těm hodným moc díky, těm naštvaným vlastně taky. I jejich argument se počítá.

Celý mě to donutilo vžít se spoň trošinku do kůže jiných lidí, kteří prostě žijí v jiném světě než já.  Myslím, že dneska trošku líp chápu frustrace těch, kteří se nemají dobře, ač si to nezasloužili... a jak je štvou mazánkové mého typu, kteří se mají dobře ... ač si to nijak zvlášť nezaslouží taky. Ono o penězích a rozpočtech je to až sekundárně. Je to hlavně v hlavě.

Hodně jsem o tom všem přemýšlela a řadu dalších věcí ani neumím popsat ani předat. Bylo mi strašně hloupě, když jsem si ze studjních důvodů na Nový rok připíjela s Havelskými bezdomovci - vyběhla jsem si k nim z tepla luxusního klubíku, oblečená v hadrech za xtisíc... a JÁ se snažím pochopit je? No srandovní, já vím.

Každopádně zajímavá životní zkušenost to byla.

PS: Pokud Vás podobné pokusy zajímají, koukněte sem.  Pan Cuketka se pokouší o projekt Vesničan. Mimo jiné se pokouší odstřihnout od klasické distribuční sítě potravin. Držím palce!