Klíček... aneb o životních omylech

Taky máte občas ten pocit, jako by vám dali klíček od života, hezký, zlatý, blýskavý... a vy otevíráte ten zámek zámků............ a .......... a nic?

Klicek...Corbis

Pokoušíte se klíčkem otočit, nejdříve jemně, potom silou. Nejde to. V zámku sem tam trochu lupne, ale brána se neotvírá. Zkoušíte ho povytáháhnout, zarazit hlouběji, otáčet s ním pomalu a nebo rychle... furt nic. Ťukáte na ty dveře, nikdo neotvírá. Zvoníte a má to ten samý efekt. Snažíte se, fakt se snažíte dostat dovnitř... ale nic. Zavříno.

Jste rozený bojovník, nevzdáváte se. Čím víc to nejde, tím víc vás to provokuje. S tvrdohlavostí sobě vlastní se zarputile a za každou cenu chcete dostat dovnitř. Nedá vám to a pokoušíte se vymyslet alespoň nějaký fígl. Třeba dovnitř půjde někdo jiný, vmáčkete se za něj. Nikdo nejde. Nebo - třeba je nad prahem špehírka, třeba by se dalo tamtudy aspoň nakouknout? Nevidíte nic.

Bouchnete do brány pěstí... nic. Kopnete do zárubně svým jehlovým podpatkem, už jste vážně naštvaní.

Dali vám špatnej klíček, taková nespravedlnost!

Když už fakt nemůžete a svezete se rezignovaně na studenou kamennou podlážku, jde kdosi kolem a vysvětlí vám: Klíč je dobrý. Jen se pokoušíte otevřít............. špatný dveře.