Proč mám problém s FBI aneb má zcizená identita

Stát se papírovým zločincem není tak těžké jak by se na první pohled zdálo....

Můj pas... libo-li ještě jeden, nebo dva, tři?Xy

Ač jsem v USA dlouhou dobu legálně pracovala a měla jsem pracovní vízum, nenapadlo mne nic chytřejšího než se tam zcela neprozřetelně vdát a zažádat si o tzv. "zelenou kartu". Má prostá mysl hlásila, že nikde není prostor pro problém, že po nich nic nechci, že se jen z jedné legální kategorie přehoupnu do druhé. Banalitka.

Tenkrát mne nenapadlo, že si zadělávám na slušnou anabázi byrokratických komplikací, které mne, musím přiznat, zcela semlely a spektakulárně zacvičily mým životem.

Možná mi mělo být lehce divné, že většina mých českých kamarádek které se vdávaly takřka stejnou dobou "trvalý pobyt" získala v průběhu několika měsíců a takřka bez komplikací... na rozdíl od nich se moje pohovory na imigračním neuvěřitelně táhly, vždy jsem byla poslána domů, že mi dají vědět.... a výsledkem byly jen další a další pozvánky na pohovory, které vždy vyzněly nějak do ztracena... A nějakou podivnou shodou náhod byl každý další pohovor horší a tvrdší než ten předchozí.

Můj zatím poslední pohovor na USCIS (bývalé INS) místy připomínal scény z nějakého béčkového hororu. Na rozdíl od pohovorů minulých zakázali mému manželovi jít se mnou. Tři obří černošští strážci s puškami na zádech mne vyvedli do betonové místnosti bez oken a zavřeli za mnou mříž (to potěší, když jste klaustrofobik). Musela jsem sedět na plastové sedačce čelem ke stěně. Nevím, jestli jsem brečela už před tím, nebo až poté co na mne jeden ze strážných zařval, ať si sednu a sedím (to když jsem chtěla po třech hodinách čekání vstát a protáhnout se).
Oni stáli za mnou, já zírala na stěnu a brečela a brečela.

Pak si pro mne přišla nějaká úřednice. Pamatuju, že byla neuvěřitelně krásná, asi nějaká Kubánka. Jenže krása klame. To malé děvče bylo drsnější než Schwarzenegger. Podrobila mne výslechu horšímu než ve filmu "Zelená karta". Byla celá bez sebe, že si nepamatuju kolik žárovek má náš lustr v ložnici a kolik má náš dům oken. Pak se dostala k tomu hlavnímu: "Co jste dělala v Bogotě? Kolikrát jste v posledním roce cestovala do Kuala Lumpuru?!" Mávala mi před očima štosem sjetin z počítače; to jsem netušila že má americká vláda přehled o tom, kdo na jaká letiště v cizích zemích cestuje.

Že mi INS neschválilo cestovní dokument a tak jsem musela dva roky trčet v USA, že jsem ty dva roky neviděla svoje rodiče a že vůbec nevím kde zatracenej KoalaLumpůr je jí nezajímalo. Snažila jsem se argumentovat tím, že přeci pracuji v Ritzu, kde máme "píchačky" a tak se dá moje přítomnost vysledovat takřka na minutu - to jí nějak nedojímalo.

Po nějaké chvíli se mi snad i podařilo jí vysvětlit, že jsem nikde po světě cestovat nemohla. Pohovor ukončila s vítězoslavným úšklebkem: "No, tak to Vám asi ukradli identitu!"

A proto mi FBI prý odmítá vystavit potvrzení o "čistém trestním rejstříku", bez nějž mi zelenou kartu nevydají.

Jeden by si myslel, že se taková věc přeci musí vyšetřovat. Ale ono nic. Mluvila jsem s americkými právníky. Ti dovodili, že když už americké úřady takovou informaci mají, že jí vyšetřovat musí. Ovšem nikdo mne od nich nekontaktoval, tak to na to moc nevypadá.

Volala jsem na českou ambasádu. Ani tam je krádež české identity příliš nevzrušila. Společně jsem alespoň vydumali, jak se mi ta moje identita mohla ztratit. Prý není neobvyklé, že si někdo v Jižní Americe udělá kopii evropského pasu a na ten poté cestuje. A my byli před mnoha lety v Ekvádoru... nepamatuji si, že bych kdy dávala pas z ruky, ale nevím to úplně jistě.
Česká ambasáda ale žádné trestní oznámení podávat nemůže. Prý to musím udělat sama.

Zašla jsem na policii, tam mi vysvětlili, že ani já jej podat nemůžu. Že prý je v pravomoci imigračních policistů mi lhát a že informace získané v průběhu pohovoru nemohu při obvinění použít...

Tak jsem nakonec neudělala nic. A dodnes nevím, co se na mě FBI nelíbí.

Jsem tak trapně slušný člověk, že ani nepáchám dopravní přestupky a nekradu v samoobsluze karamelky. Přesto z nějakého důvodu nemám čistý rejstřík a FBI se za ty roky nemá k tomu aby věc jakkoli řešila.

Jim to samozřejmě nevadí, jejich život to nijak nekomplikuje. Já v důsledku údajné krádeže identity dlouho nemohla cestovat a nakonec přišla i o perspektivní zaměstnání v Ritzu, kde jsem vedla business centrum a měla jsem "našlápnuto" na vcelku stelární kariéru (imigrační mi neprodloužilo dočasnou pracovní povolenku na kterou má každý žadatel o zelenou kartu nárok - každý, jen já ne, anžto jsem ten zločinec).

Ze začátku jsem se to snažila brát s humorem a řešit to. Když ale zjistíte, že nic nijak nevyřešíte, když vás systém donutí k absolutní existenční závislosti na vašem partnerovi a jeho ne zcela prosperujícím podnikání... to vám humor lehce zmrzne ve tváři.

Nakonec jsem to vzdala. Poprvé v životě jsem porušila imigrační pravidla - a odcestovala zpět domů i když jsem papírově "nemohla". I když v mém rozhodnutí se domů vrátit figurovaly i jiné, osobní důvody, to že jsem se dostala do tohoto papírového byrokratického kolotoče mělo na pohyb událostí v mém životě velmi zásadní vliv.

Neberu tuto zkušenost nijak tragicky a nejsem zatrpklá. Jen mě trochu mrzí, že země, které jsem odvedla skutečně nemalé částky na daních za roky poctivé a legální práce, a která rozděluje "green cards" všelikým existencím, lidem kteří tam byli roky nelegálně, pak se průhledně fiktivně ožení apod. se ke mě zachovala tak nehezky.

Vím, že byrokratický moloch je někdy zvíře hloupé a tvoří nesmysly, a tak mne na tom úplně nejvíc zarazila a mrzela hlavně lidská neochota všech se tím jakkoli zabývat - jako že to co se mi děje není nic tak strašného.

Ano, jsou po světě rodiny s dětmi imigračními zádrhely rozdělené do různých zemí, jsou děti které musí jednu zemi opustit a odejít do jiné, jejímž jazykem třeba už vůbec nemluví.. prostě dějí se věci neuvěřitelné. V tom kontextu je moje ztráta zaměstnání skutečně plytká banalitka.

Přesto chci doufat, že se to jednou nějak vyřeší... ovšem kdo ví kdy.

Třeba jednou tu slečnu, tu pravou zločinku, zatknou někde v Andách s batohem koky na zádech, najdou můj/její falešný pas a mě pošlou omluvenku na zlatém hlavičkovém papíře přímo od prezidenta. Uvidíme. :-)