Jak Zdeněk Škromach nad kafíčkem válčil s bloggery z iDnesu

Vyzvali jsme Zdeňka Škromacha do ringu ve volném zápase, na verbální souboj bez pravidel a bez rukaviček. Čtyři na jednoho. Trochu nefér hra, ale my bloggeři jsme potvory. Zvítězili jsme?

z facebooku Z.Skromacha

Dala jsem si na Facebooku do „přátel" Zdeňka Škromacha z čisté zvědavosti. O politiku se zajímám výhradně občansky, nepíšu o ní, protože moje politické názory by vás, věřte mi, určitě nezajímaly. Shrnu-li je ve zkratce, pak jsem přesný opak socialistického voliče, něco mezi liberálem a anarchistou, hlavně jsem odpůrce systémů založených na politických stranách obecně. Navíc jsem k zbláznění relativista, takže černobílá politická propaganda je mi navýsost podezřelá.

Takže je jasné, že se Zdeňkem Škromachem můžeme být „přátelé" ve virtuálním facebookovském světě, v tom reálném však těžko.

V mém facebookovském profilu se mezi Zdeňkem Škromachem a Rudou Havlíkem rozhořela docela drsná debata, na jejímž konci nějak vznikl nápad konfrontovat politika naživo. Protože se necítím kvalifikována na fundovanou politickou debatu, pozvala jsem i kolegy Vašíčka, Binka a Potoczného, které politika zajímá. Samotnou mě zajímalo spíš něco jiného - jaký je Škromach člověk?

Setkání jsem naplánovala na domácím hřišti - u mě v kavárně - a politikovi jsme stanovili vcelku striktní podmínky: žádné autorizace, žádné oslavné ódy, žádné garance toho, že o setkání vůbec napíšeme, co zaslechneme, to vykecáme, prostě žádná pravidla. Nejsme novináři a nechceme být novináři (mluvím-li za sebe).

Přišel o čtvrt hodiny dříve. Když jsem se vymotala z kanceláře, už tam byl. Popíjel jahodový džus a byl úplně normální. Už dříve jsem se potkávala s politiky - od Rudyho Giulianiho, Ehuda Olmerta a další, až po všeliké výkvěty politiky české. Tím nechci nijak oslňovat, jen chci říct, že tak nějak mám představu o tom, jak se i v soukromém životě politici chovají „politicky".

Škromach ne. Je to takovej civilní chlápek, kterých na návsi vaší vesnice potkáte za půlhodiny dvacet. Chtělo by se mi být skeptická a domýšlet, že je to jen chytrá image „lidového politika", ale nemyslím si to.

Nechala jsem pány debatovat o sociálních systémech, romské otázce, daních a jiných veledůležitých problémech, na jejichž řešení zcela jistě nemám názor a sem tam po politikovi hodila nějakou lehce podpásovou otázkou. Ne, neměla jsem ambice ho vyvést z míry, vím dobře, že to je nemožné. On je profík a já blondýna. Ale zajímalo mě, jak bude reagovat. Má ty odpovědi nacvičený? Vykroutí se? Bude si u toho kroucení drbat nos a nebo mi bude neohroženě lhát do očí, tak jak to tihle chlapci dělávají v televizních studiích? Poznám to vůbec?

Můžu říci, že se mi ho opravdu nachytat nepodařilo. On se prostě vůbec nevykrucoval a nebo to dělal tak dokonale, že mrštně proběhl pod mým intuitivním radárkem.

Překvapilo mne, jak většinu věcí vidí naprosto pragmaticky. Od otázky hrozícího kolapsu sociálního systému, po problém Rath, přes problematiku integrace menšin... prostě ve většině věcí jsme se spíš doplňovali, než abychom spolu výrazně nesouhlasili. Nevykrucoval se a když kolega oponoval dobrým argumentem, přiznal to.

Bylo zajímavé zjistit (a sám i to přiznal), že existují dva světy - svět pragmatické politiky, kde politici velmi dobře ví, že problémy jsou složité a černo-bílá zjednodušující řešení neexistují a svět politiky „navenek" ve které rozhodně voliči nemůžete říkat všechno. Tvrdá pravda je prostě pro většinu voličů nestravitelná a proto politické kampaně vypadají tak, jak vypadají.

Což je smutné, ale to všichni tak nějak tušíme. Jen nahlas to zní vcelku děsivě.

Vcelku srozumitelně a bez pentliček nám vysvětlil Paroubkovu politickou strategii, kateřinské nominace, i rozdělení moci uvnitř politických stran.

Shodli jsme se i na tom, že není pravda, jak hlásají feministické bojovnice za kvóty, že pro ženy je vrcholová politika nedostupná. I Škromach si myslí, tak jako já, že schopná žena, která se dokáže prosadit v chlapském světě má v politice dokonce výhodnější pozici než stejně šikovný muž. (samozřejmě, že problémem je i ten „chlapský svět"... ale politika vždy byla doménou mužů a její pravidla určitě nelze měnit zvenčí, ale pouze zevnitř)

Zdeňka Škromacha jsme zpovídali několik hodin. Za tu dobu se mi podařilo zjistit jen jedno jediné slabé místo v jeho vypilovaném krunýři - i když večer údajně nejí, náš obří americkej hamburger slupnul jako jednohubku a pak potvrdil, že ČSSD skutečně neplánuje kontrovat ODSí kampani v plavkách podobným projektem.

Celé setkání bych velmi ráda shrnula tak, že se prokázalo, že levicoví politici jsou úplní blbci, kteří netuší, co dělají. No, nebyla by to pravda. Minimálně Škromach dobře ví, co dělá a rozhodně není blbec.

Je otázka, zda je to dobrá a nebo špatná zpráva.