Obchodní dům hrůzy

S kolegou Jiřím bloudíme obchodním domem Kika v Letňanech. Hledáme prodavačku. Celé první patro zeje prázdnotou, tamhle v koutě si pavouk hryže nehty a v oddělení kuchyní netrpělivě podupává zákazník v modrém tričku. Noha, na které stojí, zdá se být vrostlá do podlahy. Má lehce zkamenělý výraz, asi tam už stojí dlouho.

Stolecky, zidlicky, romanticka kavarnicka....Flickr.com by Shrtbutfast

Nejsem ženská, která neví, co chce. Většinou to vím naprosto přesně. Chtěla jsem pro naší kavárenskou zahrádku stolky s mramorovou deskou a litinovou nožkou. Hledala jsem je dlouho. A když jsem je našla, plesalo srdce mé.

V jednom songu zpívá Metallica "Careful what you wish, you just might get it." Zlatá slova, chlapci, člověk by si měl vážně dávat bacha na to, co si přeje, může to totiž dostat. Co hůř, může dostat stolek z obchodního domu Kika.

Freneticky oběhnu několikrát celé patro, pootvírám skříňky a v jednom peřiňáku objevím prodavačku.
"Rádi bychom u vás zakoupili tři mramorové stolky a k nim, pokud dovolíte, i devět židliček, těch co máte v přízemí."
"Tady prodáváme jen to, co máme na patře."
"No, víte... a jak se dovím, že ty židle máte na skladě? Stolek ke kterýmu nenajdu ladící židli je mi tak trochu na nic..."
"Jó, to se musíte optat tam, s tím já vám nepomůžu."

Aha. No, mám povahu dobrodružnou, risknu to. Prodavačka zjišťuje, že stolky mají jen dva. Ale že prý v Čestlicích je mají taky, vidí v počítači. Prosím, zda by mi u nich jeden nezamluvila. Je vcelku ochotná. Asi tak půl hodiny si hraje s telefonem a vytáčí různá čísla. Pak se omluví, že prý jí to v Čestlicích neberou. Chápu. Menší obchodní domek s pár desítkami tisíc metrů prodejní plochy, ten vážně nemůže mít člověka, který by uměl zvedat telefon.

Sepisujeme smlouvu na dva stolky, trvá to jen chviličku, tak maximálně půl hoďky.

V přízemí podobný scénář. Nikde žádný prodavač. Nakonec nacházím květináč s osikou, co se prodavačce trochu podobá. Třese se a maskuje se, aby snad po ní někdo něco nechtěl. Nenechám se odradit, vytáhnu slečnu z květináče a dovedu jí k vybraným židličkám.
Máme tak trošku problém se domluvit. Slečna hovoří spíše ukrajinsky než česky. Nic proti Ukrajincům, jako fakt ne, ale vědět to předem, tak jsem si aspoň vzala slovník.

Slečna je taky docela ochotná. V počítači zjistí, že židle mají jen tři. Bezva, já jich potřebuju devět.
"Na objednávku vám dojdou za tři týdny."
"No, jo, ale já bych je vážně potřebovala hned. Nemají je v těch Čestlicích?"
Slečna neví, neumí to v počítači najít... Supr. Pak se jí mne trochu zželí a nabídne mi, že mi prodá aspoň dva vzorky z prodejny. Takže budu mít židlí aspoň pět. No pět je víc než tři... ale furt to není devět, počítám si na prstech. K pěti židlím mají jen tři sedáky. Na to je veškerá moje matematika krátká, prsty polámaný.

Slečna sepíše smlouvu, výdejku a trvá to chvilinku, tak maximálně půl hodinky, protože počítač stávkuje.

(Ne)nakoupíno a ke kase.

Kas tam mají hodně, možná i deset. Ale jenom jednu paní pokladní. Stojíme dlouhou, fakt dlouhou frontu. Seznamujeme se s ostatními zákazníky. Všichni jsou naštvaní. Všichni se vzájemně ujišťují, že zde už nikdy nikdy nikdy nebudou nakupovat. Popisují hrůzostrašné historky z minulých nákupů. Už tenkrát věděli, že sem nikdy nevkročí ... a tak tam stojíme ve frontě a mnozí zde jistě budou stát brzo zas. Čech je tvor s povahou holubičí a tak se neumí pořádně a zásadově naštvat, když mu jiný hloubek -cenzurováno- na hlavu.

Kolega Jiří mne nenávidí. To já si ty zpropadený stolky vymyslela! Kdybych měla trochu rozum, nakoupím plastový štokrlata v Makru jako každej. Z výrazu jeho tváře není poznat, jestli přemýšlí o tom, že mi dá výpověď a nebo štulec do žebra.

Po zaplacení (každou položku musím platit zvlášť, proč, to jsem nepochopila) mne Jiří poponese v zubech k výdejnímu skladu. Fronta tam, i skutečnost, že vidíme jediného slimáka v montérkách, dává tušit, že i tohle bude na dlouho.

Zkušeně se posadím na barovou židli protějšího bistra. Slečna servírka je milá (tady to máme v pronájmu, JÁ s Kikou nemám nic společnýho!, ujišťuje mne) a trpělivě vyslechne moje nářky. Slyší to den co denně a přidává mi pár zábavných příběhů, které jí vyprávějí jiní zákazníci. Na baru se občerstvují i hoši v kravatách. Vytuším, že asi budou zaměstnanci a tak se jen tak zvědavě optám:
"Kolik lidí máte v administraci?"
"No, něco kolem třiceti," odpovídá hezký hoch bezelstně.
Aha... tři prodavačky v obchoďáku, jednu pokladní, jednoho skladníka řídí štáb třiceti ouřadů. Jó Čechy krásné, Čechy mé. :-) Můj bývalý šéf, ředitel obřího hotelu měl kancelář dvakrát dva metry, bez okna, a sekretářku napůl s šéfem marketingu.. ale to bylo tak trochu v jiný zemi...

Že nás skladník tak trochu přeskočil a že vydal i pár věcí lidem, co přišli po nás, už mne vlastně nepřekvapí. Trénuju si buddhistickou meditaci a jen tak cvičně volám střídavě do Čestlic a střídavě do Letňan, kde sedím. Čestlické číslo nikdo nezvedá; na letňanském, které mi dali na informacích, si se mnou pokecá aspoň faxová mašina. Kvíííí kvííííííí ... pokouším se konverzovat, ale Jiří na mě dělá obličeje, že se chovám jako pošuk, tak hovor s přáním hezkého dne raději ukončuji.

Shodou okolností v ten moment skladník přicupitá s našim zbožím. Jsou to podezřele malý krabice. Odmítám podepsat příjem zboží; ta prodavačka nahoře tvrdila, že stolky mají desky k noze lepené ... to si to jako budu muset lepit sama? To to asi vydrží pohromadě dlouho...

Vrhnu se na krabici, že se podívám dovnitř. Skladník vycení zuby a že teda to né, paninko. Nejdříve si krabici převezmi a až bude tvoje, tak se v tom šťourej. Takový mám instrukce, tak my to dělat musíme, říká.

Jsem osoba milá, ale to už jsem malounko vypěnila. Dělám na něj bububu, zaklínám se obchodním zákoníkem a on, po nějaké chvíli od kohosi získá souhlas, že teda jako jo, že vyjímečně se teda můžu podívat, co jsem si to vlastně koupila.

Zjišťuju, že je v tom jen malý fígl, že stolky jsou v pořádku a tak zboží převezmu.

Celý obchoďák se nadechne a vydechne až ve stěnách zapraská - konečně máme tu děsnou ženskou z krku!

Ale nedá mi to. Už jsem tady ztratila tolik hodin, že počkám i tu další půlhodinku, než mi paní z reklamací telefonem sežene pana šéfa.
"Ředitel tady není, ale je tu pan zástupce. Přijde hned. A na co jste si chtěla stěžovat?" ptá se zvědavě.
"Na všechno."

Pan zástupce je vážně sympaťák. Zřejmě absolvoval nějaké školení asertivního chování. Za všechno se mi hezky omluví, všechno si obhájí provozními problémy, je to pohodář. 

Nerozhodí ho naprosto nic. Ani to, když mu řeknu, že každý, skutečně každý, ze zaměstnanců obchoďáku, se kterými jsme mluvili, se nám (aniž jsme je k tomu nějak provokovali) svěřoval, jak je hrozné tam pracovat. Pokladní si ani nemůže dojít na záchod. Každé snižování tržeb (a že se nedivím, že se jim snižují) třicet úředníků řeší tím, že snižuje stavy prodavačů a technického personálu.

Všechno na světě pochopím. Technické problémy, provozní zádrhele... konec konců, děje se nám to taky, občas se prostě kiks přihodí. Ale je to o tom, aby především šéfům nebylo jedno, co se u nich ve firmě děje. Aby jim na obchodě a spokojeném zákazníkovi záleželo. Pan zástupce mne přesvědčil o opaku. Jediné, co ho zajímalo, bylo, kdo ze zaměstnanců si stěžoval. Asi si to schytají... a já se jim za svou pusu prostořekou moc omlouvám, v tu chvíli mi to nedošlo.

Pohodový šéfík mi na konec rozhovoru hezky poděkoval a popřál hezký den, já jemu taky. Z jeho strany to bylo neupřímné, z mojí ještě víc. S tímhle přístupem má firma našlápnuto k bankrotu. Ne, že bych jim to vyloženě přála, ale myslím, že je to tak spravedlivé. Hodně spravedlivé.

PS: Už jsem musela do práce a tak nevím, co za nadávky si Jiří broukal cestou do Čestlic, když jel pro ten stolek, co ho určitě mají. Neměli ho.
PS2: Pokud vás zajímají další zkušenosti s tímto obchoďákem hrůzy, jukněte sem .