Miluj svého vegetariána, zbude na tebe víc masa

Malounko mne mrzí, když čtu plamenná prohlášení "Maso fuj!" (aneb já jsem vegetarián a vy jste hlupáci), nebo "Maso člověk jíst musí!" (aneb já tomu rozumím a vy jste hlupáci). Každý z nás se proti jednomu z tvrzení právem ohradí, protože tak jednoduché to samozřejmě není. Člověk je zvíře, které má možnost volby. Byla-li by jedna výrazně "lepší", byla by pravda zjevná a nikdo by to neřešil. Kdyby totiž existoval ideální model, který by vyhovoval všem, tak bychom jej jednoduše přijali a nikdo by nad tím nehloubal. Jenže to tak není. S dovolením se podělím o vlastní ne-černo-bílou zkušenost s vegetariánstvím.

"Milujeme vegetariány. Zbude na nás víc masa." Flickr.com David Yassen

Mě hrozně baví všechny ty emoce, co jsou s vegetariánstvím obvykle spojeny. Řekněte v nějaké společnosti, že jste vegetarián a polovina z přítomných na vás bude křičet něco o bílkovinách, druhá půlka vám bude přikládat studené klůcky na hlavičku a třetí polovina neřekne nic, a bude vás mít za imbecila.

Pak zajděte před Góvindu a s chutí se zakousněte do housky se salámem a jedna půlka z přítomných vegošů se na vás zatváří pohrdavě, druhá půlka vás přijde přesvědčovat o tom, jak strašlivě si škodíte a třetí půlka neřekne nic a bude vás mít za idiota.

Je to roztomilý, že se svět tak hezky rozdělil na dva nesmiřitelné tábory ... ale po pravdě, vůbec to nechápu.

Asi proto, že mám bohaté zkušenosti s obojím způsobem stravování a tak je mi jaksi jasný, že ani tady ... pozor, teď přijde něco, co byste fakt nečekali, že řeknu ;-) ...... NIC NENÍ ČERNOBÍLÝ.

Když je někdo vegetarián nebo nevegetarián z přesvědčení, tak ho o validnosti druhého pohledu na věc stejně nepřesvědčíte, nebude vás ani poslouchat. Má v tom jasno, tečka, konec diskuse.

Když je ale někdo vegetarián, protože se jím prostě "nějak" stal, jako třeba já, tak ten si bude všímat, co se s jeho tělem a duší děje... a sem tam přijde na pozitiva té či oné stravovací varianty. A o tom tenhle zápisek je.

K vegetariánství mne přivedl můj tehdejší přítel, buddhista. Sleduju ho, vypadá spokojeně, říkám si, inu vyzkouším to, uvidím. Mé motivy nebyly nijak vznešeně outlocitné - s tím, že ty roztomilý chlupaťoučký králíčky děda klepne za ušima a jejich mrtvolky pak koupeme každou neděli v báječné svíčkové omáčce, s tím jsem byla smířená; jsem holka původem z vesnice.

Ze začátku se nedělo nic moc. Po několika týdnech jsem si všimla, že se mi začalo mnohem lépe spát. Po dvou měsících jsem se poprvé v životě probudila ráno vyspalá. Neumím to lépe popsat, byl to hodně zvláštní pocit. Dokonce mi k jeho dosažení stačilo jen nějakých pět šest hodin spánku (člověku, který dříve bez problému strávil v posteli i celý víkend).

Kdo to nezažil, tomu se dost těžko vysvětluje, jaký je rozdíl mezi tím cítit se "lehký" a "těžký". Není to o tělesné váze, já ostatně nezhubla ani neztloustla ani kilo (ale lidé obecně mají tendenci hubnout). Je to o tom, že vám tak nějak celkově zlehkne hlava... něco jako když se přes noc stanete elfem.

Hlava mi i "zbuddhištěla". I když moje původní motivy rozhodně nebyly etické, všimla jsem si, že mám z ničeho nic odpor k tomu zabíjet (dodnes neumím zabít komára, odháním je) a taky jsem si začala mnohem víc všímat toho, co jím. Nedokázala jsem pozřít odpadky. Nestačilo, že je jídlo bez masa. Muselo být čerstvé, přínosné, dobré, nesmíchané, nepasterizované, bez chemie ... kdykoliv jsem snědla něco "nedobrého", hned jsem to poznala. Bylo mi, jako bych se přiotrávila.

Přestalo mne bavit kouřit, tak jsem přestala z hodiny na hodinu (z krabičky denně na nula). Přestala jsem dělat spoustu věcí, kterými si člověk jen ubližuje.

Hodně jsem se uklidnila, můj člověk přestal být agresivní, události jsem začala rozlišovat na "nedůležité" a "ty na kterých nezáleží už vůbec". Celkově mě to hodně zastavilo, donutilo se nadechnout a jen tak rozhlížet kolem sebe. To jsem dříve moc nedělala, letěla jsem životem jako v rychlíku TGV.

Fungovalo to báječně a musím se přiznat, že i já (ač to běžně nesnáším) jsem občas sklouzla k tomu, že jsem hlásala světu vegetariánské evangelium. Jednoho kamaráda jsem i přesvědčila a po dvou měsících bez masa se mu výrazně ulevilo v migrénách...

JENŽE ... zas tak černobílý ten svět není. Časem se mi v mojí báječné pravdě objevily vážné trhliny.

To, že se člověk zastavil, znamenalo, že stojí na místě. Když se z tygra stane kráva, tak je hrozně těžký jí přinutit, aby lezla po stromech.

Můj dobrý známý, ředitel velké společnosti, se mi svěřil, že kdysi musel s vegetariánstvím přestat z velmi pragmatického důvodu - nedostatek agresivity je v obchodě velmi nevýhodná vlastnost. Zažívala jsem podobné pocity. Jak se mi zdálo vše nedůležité, přehlížela jsem to, že některé věci v životě ve skutečnosti důležité jsou. A že někdy vůbec není od věci se s někým porvat, když je to prostě nutný.

Jako vegan (tj. dva tři roky) i jako vegetarián (nevím přesně kolik let... cca 9?) jsem byla se vším tak báječně smířená, že bych si nechala ukousnout ruku a ještě bych útočníka politovala (mám to trošku dodnes, ale když mi začne někdo kousat i tu druhou ruku, tak to už vystartuju a nakopnu ho do holeně nebo vejš).

I když jsem přesvědčená, že jsem se stravovala pestře a hodně zdravě, nějaké vitamíny nebo minerály mi scházet musely. Časem se moje pleť stala velmi suchou, šupinkovatou a našedlou.

Byla mi stále zima, a asi po pěti letech jsem začala mít strašný hlad. Byl to takový podivný hlad, který nešel zahnat tím, že se najíte.

Měla jsem hrůzu z toho, když mě někdo pozval na večeři. Nevím, co v tom jídle je! Určitě je to špatný, bůh ví, co je v tom za chemikálie. Začala jsem nenávidět saláty, protože to bylo obvykle to jediné, co jsem mohla "bez rizika" v restauraci konzumovat.

Jídlo zcela ovládlo můj život. Abych jedla vždy "správně", trávila jsem hodiny v kuchyni, vařila si obědy do práce. Když jsem to nestihla, utrácela jsem neuvěřitelné částky za produkty speciálních obchodů se zdravou výživou (ale je pravda, že v USA, na rozdíl od ČR, se jídla z takových prodejen alespoň dala jíst).

Dneska to beru pragmaticky. Když tělo volá po bifteku, dostane biftek, když chce tofu, dám mu tofu a už nad tím moc nehloubám. Manžela jsem vegetariánstvím taky kdysi nakazila a ten je tím stále velmi nadšený...

A můj příspěvek do (anti)vegetariálnské debaty? Asi to chce hlavně klid. Nežerme se. Každému vyhovuje něco jiného, budiž mu to přáno, netřeba nikoho o ničem přesvědčovat, propagandu ponechme jiným fešákům. Díky vegeteriánům přece na masožravce zbude víc masa... takže na obou stranách snad v pohodě, ne?