RealityBlog o životním minimu: Mrazivé dva týdny

Deníček - Sníh sice nenapadl, ale všude kolem je lezavo a pod sedmým žebrem mi něco zamrzlo. Taje to jen pomalu.

Jak ten druhý týden hezky začal (u nás v klubu se křtila knížka a akce to byla tak povedená, že snad povedenější ani nepamatuju), tak se to pak celé sesypalo jako domeček z karet.

Vždycky tvrdívám, že to co člověk jí a nejí má obrovský vliv na jeho psychiku, ať si to uvědomuje nebo ne. Takže když se podržím téhle teorie, mohla bych za svou náhlou akutní depresí vidět třeba absťák po kokakole.

Jenže to by nesměly být ty zpropadené Vánoce. Já ten všeobecný stres prostě cítím, i když se mu snažím všemožně vyhýbat. Najde si ke mě cestu skrz škvíry zavřených oken i přes SMS bránu. Prostě je to tady a já s tím všeláskovým svátkem mám problém. Ale o tom už jsem psala.

Celé ty dva týdny jsem si připadala jako veverka v kolotoči. Měla jsem takové nervíky z toho, aby se připravené prosincové akce povedly, že jsem organizátorky firemních večírků bombardovala dotazem: "jste spokojení? Všechno v pořádku?" snad každých deset minut. Dopadlo to dobře, ale věnovala jsem tomu víc, než kterýkoli jiný rok. Snad i proto, že plíživá mrcha krize z tohohle koláče našich potenciálních zisků ukrajuje s nejradostnějším gustem. Nelze udělat sebemenší chybu. A spousta firem letošní večírky prostě zrušila. Turisté taky spoří, nájem však platit musíme... Prostě další stresy navíc.

Do toho škola, distribuce a přípravy dotisku kamarádovy knihy, nakupování a vaření; na psaní nějakých deníčků mi chyběl čas i nálada. Tu mi ostatně nepřidali i ti z debatérů, kteří prostě urputně odmítají nad mými výmysly mávnout rukou a oblažují mne stále dokola zlostnými komentáři, které (bohužel) čtu. Říkám si - mám já tohle všechno zapotřebí? ... Ále jo, nekňufej ... sama si za to můžeš.

Nevím, zda to byl jen pocit daný stavem mé duše, ale přišlo mi, že celý tenhle blogovací portál nějak zhrubnul. Bylo tady vždycky tolik zloby? Minulý týden už jsem to tady četla jen minimálně, prostě jsem na to neměla sílu.

Divné pocity mě provázely všude, nešlo to setřást.

Koncert v Roxy, na který jsem se strašně těšila a na který jsem si ve svém rozpočtu našetřila speciální položku byl jedním slovem - divný. Bylo tam jen pár lidí, což mi k interpretům přišlo strašně nefér; těch pár, co přišli, se ztrácelo v temných koutech a na lidi padaly studený a křečovitý stíny...

Pak pan XY, co na Uhelňáku prodává Nový Prostor. Taky neslaví Vánoce. Ne z rozmaru a zmaru jako já, ale prostě proto, že nemá s kým. - Důchodci a bezdomovci, co si na Staromáku šli pro bezplatnou polívku dvakrát. - Vetchounká babča, která spolu se mnou vybírala nejmenší hlávku zelí.

Dvě sklenice vína a noční rozhovor, který to všechno usadil do jiné perspektivy. Někdy je daleko jednodušší rozumět druhým, než sám sobě. Pocity viny z toho, že se mám dobře. Že to moje pohodlíčko je zasloužený jen z menší části. Spousta věcí se mi prostě sama přihodívá, a štěstí často padá na vola. Což je v zásadě dost absurdní, protože teď zrovna nemám moc pocit, že bych byla šťastná. A přitom dobře vím, že bych šťastná být měla. Že mi, kurňikšopa, nechybí nic... a přitom všechno.

Mohla bych si, sama sobě, ve své -značkovém- rozjuchaném stylu, poradit, že štěstí a spokojenost je přece rozhodnutí; případně citovat Chamforta: "štěstí je křehká věc, je těžké ho najít v sobě a nemožné nalézt ho jinde." Podejte mi nějaký klobouk, za který si ta svá geniální moudra zastrčím.

Nebo bych se mohla přidat k místní neokonzervativní klice, přestat se nimrat v sobě a svlíkat se tady a mohla bych místo tohohle kňíkání psát o revolucionářkách. No nic... jsem depresivní a ještě i vztahovačná, nechám toho. :-)

Svůj rozpočet ani moc rozebírat nebudu, dávám to zase do tabulky. Žádná velká překvapení se nekonají, nějaká rozsáhlejší hodnocení si nechám na jindy. Snažím se co to jde, ale moc se mi v tomhle stavu nedaří to, co furt tak hlasitě hlásám - zdravá výživa. I s rozpočtem je to na hraně, ale snad se to dá zvládnout. S člověkem je to ale výrazně složitější.

PS: Jeden čtenář poslal zajímavé video o americkém páru , který se pokoušel o něco podobného. Taky měli problémy ani ne tak s rozpočtem, ale spíše sami se sebou. Tady je odkaz na jejich blog (anglicky).