Velký Bratr Google dohlíží na nás všechny

Mám ráda Googla, je to geniální počin. Ale nebezpečný, nebezpečný. Můj dávný šéf, když o něm novináři psali nějaké nehezkosti vždycky mávl rukou a říkával: "Do dnešních novin si zítra zabalíš rybu." Asi nějaké židovské moudro. Jenže to platilo v dobách, kdy internet neexistoval, a nebo byl jen hračkou poďobaných obrýlenců ve sklepech amerických universit. Dneska Google dohlíží na nás všechny. A precizně.

google.com

Už jste se někdy googlovali? Zkuste to. Pokud jste jen trošinku aktivní na internetu, nebo pokud máte zuřivě aktivní přátele, dočtete se o sobě věci, které jste sami netušili.

Dnes, když existují blogy, které si píše snad každý, když máme každý v telefonu foťák a kameru a vyvěsit data na síť je otázka sekund, tvoříme Velkého Bratra v rozsahu, ze kterého by i Orwell měl noční můry. A Googlův robot to všechno hezky pozoruje a ukládá.

Nestačí zápisek smazat. Z Googlí paměti (schované pod odkazem "archive" u každé indexované stránky) není problém vzkřísit zombie občas nevídané.

Na sociálních sítích typu Myspace nebo Facebook to osobními daty a informacemi jen kvete. Jedna moje kamarádka se o tom, že se s ní přítel rozešel, dověděla tak, že se jí v "novinkách" zobrazila zpráva, že si její rozmilý změnil stav ze "zadaný" na "svobodný". Konec tečka, dovídá se to nejen ona, ale i celý svět. Pokud ho to zajímá.

Není problém získat informace o tom, co se dělo v jakém baru, kdo s kým mluvil, kdo kde koho objímal, či kdo byl ten záhadný opilec, který pozvracel vlakovou soupravu číslo 15.

S reálnou "pravdou" je to sice občas nemilé, ale kdo žije tak, že se nemá za co stydět, tak ten by s tím zásadní problém mít neměl. Komplikuje se to ale s tím, že si o vás může napsat kdo chce co chce.

Tuhle o mě na nějakém webu napsali, že prý jsem expert na EMO... nevím jak na to přišli, asi proto, že jsem cíťa a že občas nosím hodně makeupu a chodím v černé, nebo proto, že poslouchám Nicelanda (který ale TAKY samozřejmě EMO není, nebo možná trochu je; no hlavně je to úúúplně jedno). A pak mi na to konto chodí maily od předpubertálních slečen (pokud to nejsou ve skutečnosti padesátiletí pánové, kdo to dokáže poznat), které žádají o radu jak být správná emoška, případně srceryvné výzvy od přátel "Evo, neřež se!" :-) Jako bych se snad řezala. Nebo když o mě kdysi pan Hedvicek, kterého jsem nevímčím naštvala, začal psát historky, že prý jsem byla v USA zločinec a nelegální přistěhovalec. V zásadě úsměvné, dokud vám nedojde, že každá taková trollovina zůstane na webu na věky věkův.

Když si na tom někdo dá vážně záležet, může vás virtuálně zničit jen to hvízdne. (a že by o tom někteří kolegové bloggeři mohli vyprávět). Když se to stane, můžete nad tím mávnout rukou, nebo donekonečna vysvětlovat a vysvětlovat, aby se na Googlu objevila i vaše reakce.

Ale je tady ještě jedna cesta, jak nad Googlem vyzrát.

Manželův dávný obchodní partner, kterého jsem nikdy neměla ráda a dobře vím proč, používá jméno Black. Nejmenuje se tak, ale jeho skutečné jméno zná málokdo. V USA je to legální a vcelku běžné. Tam se svým aliasem můžete podepisovat i na oficiální dokumenty. Stačí, když si jej na úřadě zaregistrujete. S klidem můžete mít jmen i dvacet.

"Z Billa na Nováka změním si svý jméno" zpívají Kabáti. - Poslouchají na Úřadě pro ochranu osobních údajů rádio? ;-)