Soudci a odsouzení - Můj kamarád zavinil nehodu a zabil člověka.

Ráda bych předeslala, že tenhle blog nebude ani hezkej, ani krátkej, ani jednoznačnej a už vůbec ne optimistickej. Lezete sem na vlastní nebezpečí. Stejně jako za volant automobilu.

flickr.com

Vždycky, když si do tý plechový krabice sedám, napadá mě – dojedu v pořádku? Přemístím všechny pasažéry bez úhony? A když pak někam dojedu, spiklenecky mrknu směrem ke střešnímu okýnku, i když na Něj neveřím. Poplácám škodověnku po volantu a hezky poděkuju, aspoň v duchu.

Mám z aut docela strach. Ale nebylo to tak vždycky. Dříve jsem bývala královna silnice, co měla jehlový sandálek náramně těžce přilepený k plynovému pedálu.

Pak jsme se ale, před několika lety, s manželem přichomýtli k jedné dopravní nehodě. Dojeli jsme tam asi až jako pátí. Rovný úsek silnice byl zablokován vozy z každé strany a uprostřed byla auta dvě... totálně zdemolovaná po čelním nárazu. Šla jsem se podívat, jestli ti kdo u nehody zastavili první, a jistě jsou již v plné permanenci s poskytováním první pomoci, přeci jen nepotřebují někoho dalšího.

Nejdříve mne šokovalo, že ještě nikdo nevolal záchranku.

Pár lidí sedělo zpruzeně v autech, jiní postávali se zájmem kolem, kouřili a řešili, jak se ta auta mohla na tak rovné silnici srazit....

Za volantem totálně zdemolovaného bílého Favorita seděl zkrvavený kluk. Nikdo mu nepomáhal. Jeho spolujezdec jen běhal kolem a ječel: “Proč právě já, proč právě já?” Ale vůbec nic mu nebylo, měl jen pár odřenin, asi byl v šoku. Křičel ať tam nelezu, že to auto bouchne, že řidič je už mrtvej. Ale nebyl. Volant vraženej do hrudníku, nohy jsem mu neviděla, měl přes ně srolovanou přístrojovku. Hlavu měl zvrácenou dozadu, byl v bezvědomí, oči zavřený, ale brečel a po tvářích mu stékaly velikánský slzy. Nahlas chraptěl z otevřený pusy plný krve. Měl zlomenou čelist a do tý temně rudý díry mu trčela bílá kost.

Než mu dveřní sloupek udělal z obličeje fašírku, musel to být krásnej kluk. Asi dvacetiletej.

Nebyla šance, že by se mi ho podařilo z toho auta dostat ven, ani kdyby mi někdo z těch kolemstojících s rukama v kapsách chtěl pomáhat (můj muž byl u toho druhého auta). Tak jsem zahodila ty zpropadený princeznovský střevíčky do oranice a vlezla si za toho klučinu na zadní sedačku. Objala jsem ho, hladila ho po vlasech slepených potem i krví a konejšila: Dejchej, dejchej, to bude dobrý. I když jsem věděla, že to dobrý nebude. Dejchej, dejchej, sanitka tady bude za chvilinku, už jí slyším. Nejbližší město je odsud 30 kilometrů. Dejchej, dejchej ... prosímtě nepřestávej dejchat, ať ti nemusím dávat umělý dýchání přes tu hroznou bílou kost, co ti trčí z pusy. ..

Sanitka přijela přesně v okamžiku, kdy dýchat přestal. Já si oddechla. Bylo mi neskutečně špatně, chtělo se mi zvracet. Z těch lidí kolem, ze mě. V náručí mi chcípá kluk a já přemýšlím o tom, jestli se mi náhodou neudělá šouflíček z jedný krvavý kůstky...

Na tohohle kluka (mimochodem - skutečně umřel, psali to v novinách) vzpomínám často. Vždycky když mám chuť na to pořádně dupnout, ale hlavně tehdy, když mám tendence někoho odsuzovat.

Vzpoměla jsem si na něj i nedávno; to jednu dopravní nehodu zavinil můj kamarád.

Je to hodnej kluk. Určitě taky ve svým okolí někoho takovýho máte. Takový ty skoro románový úžasňáky, typický „klaďáky“, co si vedle nich vždycky připadáte jako vyvrhel. Usměvavý, optimistický, když je někdo v průšvihu, všechno odhodí a jdou zachraňovat. Je na ně spoleh a máte je rádi. No, tak přesně takovej je Michal (jasně, že to není jeho pravý jméno).

Tenhle sluníčkovej chlapec, kterýmu bych bez mrknutí oka svěřila národní hospodářství, svou vkladní knížku i vlastní ségru teď sedí ve vězení. Zabil člověka.

Jen stručně naznačím, jak se to celý stalo, nebyla jsem u toho, takže neznám detaily. Asi před rokem s kamarády oslavovali v jednom baru. Oslavovali všichni, někteří až moc. I Karel oslavoval. Oslavoval tak hodně, že měl problém rozpoznat klíčky od auta od mobilního telefonu. Když se mu hlučně vysypaly na barovej stůl a on prohlásil, že už toho má plný kecky a že teda jede domů, nikdo z „kamarádů“ nic neřekl. Oslavovali. Jediný Michal mu to rozmlouval. Nebylo však síly, která by Karlovi vysvětlila, že řídit v tomhle stavu není dobrej nápad. Nenechal si to vymluvit. A tak Michala nenapadlo nic lepšího, než se nabídnout, že tedy Karla i jeho kamaráda Pepu domů odveze sám.

Nedojeli daleko. Do cesty jim skočil opilý strom a auto zmačkal jako plechovku od kokakoly. Pepa, polámané ruce, Karel na místě mrtvý. Michal skončil s rozdrcenou pánví, rozlámanou každou druhou kostí a vyhřezlými vnitřnostmi v komatu na ARO.

Informace o tom, co se stalo se ke mě dostávaly postupně a zkresleně. Původně mi tvrdili, že je mrtvý. Obrečela jsem ho. Pak, že neumřel. Nějak ho ti doktoři zázračně poskládali dohromady. Ale on si umřít přál. Bylo by to tak celý mnohem jednodušší. Pěkně to celý pos.al. Teď sedí ve vězení a bere to s pokorou, ví, že si to zaslouží.

Dostal to na doživotí. Ne trest ve věznici, odtamtud ho jednou pustí, ale má to na doživotí v hlavě. Je to chytrej a hloubavej kluk a otázky, co se mu honí hlavou, nikdy nevyřeší.

Lidé z jeho a Karlova okolí se rozdělili do dvou, velmi pochopitelných, skupin. Jedni Michalovi nikdy nezapomenou, že jim zabil kamaráda. Nenávidí ho. Druzí stojí při něm. Říkají, že by Karel na tom stromě stejně nejspíš skončil sám.

Zastánci černobílých pravd si jistě vyberou velmi snadno. Osoudí jednoho, odsoudí druhého, případně oba dva.

Ale ať soudí ten, kdo je bez viny. Kdo z nás kdy nejel v nepřehledným úseku zbytečně moc rychle? Kdo nepřehlédl červenou nebo stopku? Vážně se vám nestalo, že jste „museli“ z oslavy odjet i pod vlivem? Kdo je Mirek Dušín, ať se přihlásí na Národním výboru, mají tam pro něj cukrátka. Že se většině nás nic dramatickýho nestalo, to není důkaz toho, že jsme lepší než ti, komu se to stalo. Máme prostě jen víc štěstí. Zatím.

Asi by to chtělo nějaký efektní závěr, co? Pardon, nebude. My všichni občas děláme neskutečný hovadiny a občas se to semele tak nešťastně, že ta naše lidská blbost stojí životy. Nás nebo druhé. Ale má někdo právo ty, kterým se to stalo odsoudit? Mají ho ti, kdo stáli s rukama v kapsách na poli? Mají ho ti, kdo v baru mlčeli? Máte ho vy? Možná. Já určitě ne. Já to právo ani nechci.

Opatrujte se (a jezděte opatrně).