Jak jsem potkala oba Davidy Copperfieldy

Věřte mi to a nebo ne, David Copperfield má dvojníka. V souvislosti s tím, jak se teď píše o tom, že údajně znásilnil jakousi slečnu, jsem si vzpomněla na takovou příhodičku. Potkala jsem je totiž oba. Toho pravého i toho hezčího, falešného.

David Copperfield... asi ten pravý?flickr.com

Jak jsem už psala, byl můj dávný šéf, pan K., hodně šikovný člověk. A měl mě rád.

Takže když jsem se mu neprozřetelně svěřila, že MILUJU Davida Copperfielda, nelenil.

Když Copperfieldova iluzionistická show dorazila do Antverp, nechal poslat pro holky z jeho štábu a pozval je na exkurzi do našich kanceláří v budově antverpské diamantové burzy. Slečny dostaly průvodce a mohly se podívat jak to na burze chodí, prohlídly si impozantní řadu sejfů naládovaných lesklými sklíčky, potěžkaly briliant velký jako jejich pěst, nějakého pidižvíka dostaly jako suvenýr... a vcelku logicky pozvaly i nás k "nim". (pan K byl vždycky na tyhle reciproční obchůdky machr :-)

Holky se rozplývaly nad šutrama a já se rozplývala nad Davidem: "On je tak krásnej, tak charismatickej, tak úúúžasnej", básnila jsem s podlomenýma kolínkama a vlhkejma kalhotkama. Snad je mi omluvou, že mi tenkrát bylo dvacet... Každopádně slečny asistentky a manažerky mi můj svatý obrázek malonko poplivaly (asi jim nikdo nepřednášel o loajalitě k chlebodárcům). Že prý David není žádnej zlaťouš, je prý to pěknej morous, s nikým se nebaví, nechává si posluhovat jako primadona a je prý prostě celkově hroznej...

Zamáčkla jsem slzu v oku... a nevěřila jim to.

Odpoledne před představením jsme, spolu s dvěma holčinami z naší kanceláře, dorazily do jejich zákulisí, abychom si vyzvedly vstupenky na večer. Holky ze štábu sice slibovaly, že si zákulisí budeme moci prohlédnout, ale nakonec nás jejich méně nadšení kolegové pustili jen do předsálí a kanceláře. Vcelku jsme to chápaly, už to, že jsme směly za všechny ty jejich bezpečnostní bariéry byla věc, která se běžnému smrtelníkovi jen tak nepodaří.

Tak jsme tak popíjeli kafe, klábosily... a najednou... ON! S širokým úsměvem, nese na rameni zjevně těžkou bednu a kráčí s ní směr jeviště. Nádhernej, opálenej, vysokej hezoun s pichlavejma očima. A když se otočil... bože! (já a chlapský zadky, to je na román). Zpotily se mi dlaně a povídám těm holkám: "No, vy ho pomlouváte a vidíte... běhá tady v roztrhanejch džínách a nosí kulisy!"
Slečinky se uculily... pauza.... pak se uculily ještě víc.
"To přece není on. To je doublér!"

Malounko jsem znejistěla... ale třeba si dělaly celou dobu legraci.

Na představení jsem se těšila. O to víc, že se holky vytáhly a sehnaly nám místa hned v první řadě. Seděla jsem vedle pana a paní Kotkinových, jeho rodičů, a připravovala si ty nejsvůdnější pohledy a úsměvy. Nějaká Shifferová, to není konkurence, honilo se mou poblázněnou pubertální hlavinkou... :-)

A pak vyšel na jeviště. Takovej hubeňourek vyžilej. Ručičky jako klacíčky. A proboha! Hlavně ať se neotáčí! Kostnatá prdelka, ne nepodobná zadnici naší kozy Lízy.
Show byla nádherná, iluze dechberoucí, ale něco tomu chybělo. Škrobenej úsměv, laciný, neosobní vtípky... prostě to fakt nebyl ten fešák co jsme na něj pomrkávaly odpoledne. (ten se zjevil jen jednou - to když při mizící iluzi Copperfield propadl do jeviště a téměř okamžitě se "ten-samý-Copperfield" objevil na pár okamžiků mezi diváky).

A tím skončila jedna velká láska...
:-)