Ženství není invalidita!

Jsem velkým příznivcem pozitivní diskriminace těch, kteří pomoc potřebují a velkým odpůrcem pozitivní diskriminace těch, kteří pomoc nepotřebují - tedy například žen.

Toban Black /flickr.com/

Pozitivní diskriminace je nástroj, kterým se společnost snaží aspoň trochu narovnat nějakou nezaviněnou nespravedlnost. Ono narovnávání není zadarmo, vždy za něj někdo zaplatí - za pozitivní diskriminaci nějaké menšiny zaplatí diskriminovaná většina... jinak to prostě nejde.

A proto je tento nástroj potřeba velmi uváženě používat jen tam, kde je to fér. Zdraví se jistě rádi uskrovní ve prospěch těch, kdo se narodili s nějakým postižením. Pracující na chvilku vypomohou těm, kdo ne vlastní vinou přišli o práci. Dětem z nefunkční rodiny koupíme pastelky a zaplatíme doučování. Invalidovi přidáme na vozík. A všechno tohle uděláme rádi, aspoň my lidi trochu slušní.

Vymýšlí-li ale někdo, že bude pozitivně diskriminovat ženy, pak z nich dělá mrzáky. Ale ženství není invalidita!

Mě takové nápady vcelku dost urážejí. Budu-li kdy prezidentkou zeměkoule, chci jí být pro svou neopakovatelnou úžasnost, nikoli proto, že bylo potřeba naplnit nějaké kvóty. Nechci být urážena tím, že někdo bude zkoumat, co mám pod kalhotkama.

Boj za práva žen měl kdysi smysl - to bylo tehdy, když ženy stejná práva jako muži neměly. Pokud je mi však dobře známo, v zákonech žádné současné civilizované země nic o diskriminaci žen nenajdete. 

Jsou mi sympatické i emancipační snahy žen - ano, v mnohém je náš svět stále ještě man's world a rozumná emancipace, vedoucí k větší svobodě a nezávislosti žen je (pokud si to přejí) určitě dobrá věc. Jenže - jakákoli pozitivní diskriminace je opak emancipace!

Emancipovaná schopná žena nepotřebuje berličku přiblblých kvótiček, emancipovaná žena se prostě prosadí, protože je schopná.

Občas se argumentuje tím, že ženy potřebují zvláštní pomoc proto, že jsou (často, ne však vždy) i matkami - ano, v těhotenství a rané péči o dítě ji nikdo nemůže zastoupit, protože ani rodit ani kojit se muži ještě nenaučili. Je jen dobře, že existuje institut mateřských dovolených a chráněného pracovního místa do doby než se do práce žena vrátí.  - a přesně tam je potřeba skončit.

Protože společnost o svou reprodukci z nějakého důvodu stojí, pak by pozitivní diskriminace měla plynout z toho, že ten či onen je znevýhodněn péčí o dítě - ať se jedná o ženu či o muže... je přeci na nich, jak se domluví a kdo z nich eventuelně břímě zhoršené pozice na pracovním trhu ponese. Jinými slovy, dovozovat potřebu pozitivní diskriminace žen z jejich mateřství je prostě nesmysl. Pozitivně by měl být diskriminován rodič, z titulu péče o dítě, nikoli žena, z titulu růžových kraťásků.

Také se nám militantní feministky a podobné divnoženky snaží namluvit, že muži je k významným funkcím prostě nepustí, ač ony by tak rády a moc chtěly šéfovat jaderným elektrárnám, vesmírným stanicím a pekárně v Javoříčku . Na to je odpověď jednoduchá - milé dámy, když chcete být kapitánem fotbalového mužstva, nemůžete na první trénink donést růžový notýsky a nutit kopálisty hrát piškvorky. Tak to prostě nefunguje.

Mějte mne za cynika, ale nemůžu se zbavit dojmu, že za pozitivní diskriminaci žen a kvóty bojují hlavně ty ženy, které by se bez nich neprosadily. Nedovedu si představit, že by se ty ukňourané Viktorky uplatnily kdekoli jinde, než ve zbytečných ženských organizacích (dotovaných kdovíproč státem) a na bezpředmětných fórech a konferencích, kde si jedna druhé stěžují, jak je ten okivej svět nespravedlivej....
Napadá mne - možná bychom jim přeci jen měli pomoci, možná bychom je měli pozitivně diskriminovat ... ale z úplně jiného titulu.

Hloupost totiž je svým způsobem invalidita.