Žila byla jednou jedna žába, tu políbil princ a byla velká svatba. Hned v obřadní síni se na sebe vzájemně vrhli. Princezna, ještě trochu nazelenalá, mocným hlasem zařvala: "A teď jsi jen můj!" a princ nadšeně zahýkal: „Budem stále spolu!“ Pak se chytli navzájem 'do kravaty' a celý život se neúnavně dusili a dusili, a pokud z toho neumřeli, dusí se tam dodnes.
By Ajda Gregorčič /flickr.com/
Ono by se to dělat nemělo - koukat lidem do kuchyně ani do ložnice. Ale co si mám počít, když to musím stále poslouchat? Když mi moji milí, více či méně známí, házej k nohám svý špinavý partnerský prádlo a žádají rozhřešení?
Ze všech stran se na mne valí nářky a kvílení, rozhořčené lkaní: Bejvalka mu píše SMSky a on na ně odpovídá! Byla s kolegou na kafi, určitě je mi nevěrná! Furt ho musím kontrolovat! Schovává si peníze! Utrácí! Nepomáhá mi s domácností! Nechce se mnou spát! Každý den se kvůli tomu hádáme! Je to debil! Je to kráva!
Z toho se mi kroutí hypofýza do otazníku s vykřičníkem. Nechápu. Teda chápu, ale nerozumím. Rozumím, ale nechápu - no, jak říkám, prostě zůstává mi nad tím rozum stát. Nikdy se mi totiž nic podobného nepřihodilo.
Nevím, jak přesně to dělám, ale mám za sebou vztahy výhradně hezké. Snad s výjimkou drobných zaškobrtnutí v pubertě jsem nikdy nechodila s pitomcem. Tak nějak mi totiž uniká smysl toho si s pitomcema vůbec něco začínat.
Moje vztahy nejsou učebnicové a mnozí by z běhu mého partnerského života asi dostali infarkt, i kdyby znali jen hrubé obrysy. Ale základem všeho je nenásilí, svobodná volba: jsme spolu, protože spolu být chceme, ne proto, že musíme.
Hanba by mě fackovala, kdybych svého partnera musela k něčemu nutit, něco mu přikazovat, zakazovat. Nechce to a to? No tak fajn, tak nechce.
Nedovedu si představit, že by se někdo pokoušel regulovat mě. Co by z toho, proboha, měl?
Prostě když něco chceme a nebo se na něčem domluvíme, tak to děláme, pokud nechceme, tak to neděláme a pokud je to kriticky zásadní, ale ani jednomu se do toho nechce, tak spolu nějak vymyslíme, jak to vyřešit nějakým elegantním ne-kompromisem.
A když je to zásadní a řešení nenajdeme, tak se prostě přátelsky rozejdeme.
Jinou cestu moc nevidím.
Vztahy ukňouraných princů a princezen mi přijdou nadmíru nepochopitelné. Proč spolu ti lidé vlastně jsou? A proč si dělají ze života takové peklo? A proč, když je to peklo, proč v něm zůstávají?
Například - nechápu chorobné žárlivky a žárlivce. Nechápu hlavně ty, kdo s nimi ve vztahu jsou. Co tam proboha dělají? Nedovedu si představit, že by měl můj partner byť jen názor na to, s kým se stýkám. Pokud je mu dotyčný sympatický, půjde na kafe s námi, pokud mu dotyčný v něčem vadí, toš s náma nepůjde. Nikde nevidím prostor pro stresy či diskuse.
Nedovedu si představit, že by se v mém okolí vůbec mohl vyskytnout takový loser, který by mne kontroloval, nebo mi četl zprávy v mobilu. A že by kdy mohl být mým partnerem? No, to bych předtím musela spadnout z jahody naznak.
Nebo (a ta je moje nejoblíbenější) že by mi snad někdo povoloval (!) kam s kým a kdy můžu chodit? Málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že v některých vztazích tohle existuje.
Lidi zlatý, proč si to děláte?
Řekla bych, že naše společnost je poněkud pošahaná v tom, že se většině z nás snaží namluvit, že s někým prostě být „musíme“. Že když jsme sám, že jsme vadnej. Že lepší je být s kýmkoliv a nějak to překousnout, hlavně nebýt single.
Je mi smutno z toho, že ten tlak mnohé donutí rezignovaně zaparkovat v naprosto šíleném vztahu, ve kterém si jen vzájemně otravují život.
Neměly by vztahy náš život spíš obohacovat, než ničit?
Já jsem v tomhle romantik. Věřím na lásku a hlavně na férový partnerský parťáctví.
Na to by se rezignovat nemělo. Nikdy.
