O trpaslících, držkopádech a letech vzhůru

Musím se přiznat, že mě moc nepotěšil článek kolegyně Kláry Bresslerové, ve kterém se vyznává ze své antipatie k Báře Tachecí. Abyste mi rozuměli - já naprosto respektuju, že někdo nemá něco rád. Já třeba nemám ráda rajskou omáčku. Ale nechodím kolem staročeských restaurací a nesprejuju jim na výlohy, že rajská je hnus. Prostě se s rajskou míjím jak jen to jde a ten sladkokyselý blivajz nechávám svému osudu a jiným strávníkům.

killknopf /flickr.com/

Každej člověk je magor. Každej. I Vy, pane, co se teď tak ošíváte. I Vy! Za normální obvykle považujeme jen ty, které dobře neznáme. Jen málokdo má ale tu odvahu být sám sebou. Mnozí, ve snaze zařadit se do normálu, který neexistuje, se urputně pokouší nevyčnívat. Tu jim z šuplíčku vyčuhuje ouško, tu orlí klofák, tamhle zrzavá kštice, tuhletý princezně přes rantlík přetéká výřečnost, tamhletomu kus šedý kůry mozkový a tendleten dokonce v šuplíku hlasitě klokotá, protože v sektoru vyhrazeným pro mozek má trochu prázdnýho prostůrku.

Nic v životě mi neudělalo tak dobrou službu jako občasný držkopád. Vznášíte se na sedmým obláčku a pak, lup ho! rázem ořete hubou v hlíně. Nesmírně výchovné.

Na držkopádech je nejkrásnější, že když se vám přihodí, konečně naleznete pevný bod. Máte jen jednu jistotu - když jste na zemi, dál už padat nemůžete. Vzduch se pročistí, opustí vás řada přátel a přijdete i o řadu jiných věcí, které nepotřebujete.

Nejzábavnější jsou trpaslíci - když jste vysoko, to na vás nedosáhnou, ale když bezmocně ležíte na zemi, šupem přikvačí a náruživě kopou, snad aby si v té své maličkosti připadali konečně velcí.

OK, paní Tachecí je poněkud duševně nestandardní. Někomu z nás se to může líbit (mně), někomu se to může nelíbit (třeba vám), ale proč jí prostě nenechat být?

Tachecí se zhroutila před celým národem, měla dost sil na to aby zvedla hlavu a nezůstala ležet. Nenechala se trpaslíkama skopat do malý krychličky, prokázala velkou sílu, že jim to nedovolila. Už za to si (aspoň od někoho) zaslouží potlesk.

Já teda tleskám... nejen jí, ale všem, kdo se při letech vzhůru nenechají u země držet za nohy zuřivými trpaslíky.

----

Píšu neuvěřitelně pomalu... :o) Než jsem tuhle noticku dopsala, byl blog kolegyně Bresslerové zrušen a tak nemůžu odkázat na její původní článek. 

---

Update: Čtenář odkaz dodal z jiného serveru, k přečtení je zde