Snídáme v hotelu, je to v ceně. Místo kafe nám dávají kávový koncentrát, jakýsi hustý sirup, který si ředíme horkou vodou z varníku. Mají tady (a všude jinde v Ekvádoru) výtečná vajíčka. Já ještě pamatuju opravdovská vajíčka od babičky, ale kdo zná jen ta z českých a hlavně amerických supermarketů pozná, že "vajíčko" a "vajíčko" můžou být hódně rozdílný kategorie. Dtto mléko. Naopak místo másla, i když je to tady všude samá kráva, nám dávají jen margarín. Ble.
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu neplánujeme na dnešek žádné přetěžování. Navrhuju návštěvu muzea, je mi (jako vždy :-) vyhověno.
Do Guayasamín Foundation jdeme pěšky. Není to blízko a musíme šplhat do prudkého kopce, ale chceme to tady vidět na vlastní oči, chřipka nechřipka. Cestou pozorujeme místní ne/produktivitu práce i uvolněnou náturu okolního obyvatelstva. Nějaký chudák si ustlal přímo na chodníku. Ze začátku jsem se lekla, protože jsem si myslela, že ten člověk musí být přinejmenším zavražděný, ale později zjistím, že je to tady vcelku běžný jev.
Muzeum nás nadchne. Jsem hodně vybíravá, ale tohle se mi skutečně líbí. Oswaldo Guayasamín žil v letech 1919 – 1999 a je nejznámnějším (já ho teda dříve neznala) ekvádorským umělcem. Z bohaté kolekce obrazů se nám nejvíce líbily ty nejpozdnější. Ale určitě si vybere každý. Umělec žil dlouho a dlouho se hledal, takže mezi jeho pracemi najdete plátna impresionistická stejně jako surrealistická, zklamáni neodejdou ani příznivci DaVinciho, Picassa, Claude Moneta nebo Gaugaina. On to prostě kreslil všechno. Tím vytlačil z trhu všechny ostatní kresliče a stal se logicky jediným a tím nejznámnějším. Ekvádorské učebnice uměleckých stylů si zcela vystačí jen s reprodukcemi jeho děl... :-)
Ale ty poslední mi přijdou nejopravdovější, originální. I když nebyl členem žádné politické strany, Guayasamínovy práce jsou sociálně a politicky angažované. Byl srdcem levičák a podporoval Castra, za svoje názory byl dokonce vyhoštěn z USA. Ve svých posledních pracech vyjadřoval utrpení člověka žijícího ve dvacátém století, plném válek, chudoby a lidského strádání. Kreslil na témata jako holocaust, Hirošima, Vietnam, mučení národů jihoamerickými diktátory, prostě dost hustý “stuff”. Jak mne včera nedojali ti neodbytní žebráci, tak tyhle obrázky mne vzaly skutečně u srdce. Součástí expozice, která je rozdělena do několika samostatných domečků je i menší kolekce ekvádorských dějin a archeologických nálezů.
Co jsme ale neviděli, protože jsem se o tom dověděla až z jiného průvodce a dneska toho moc lituju, je Guayasamínova “Chapel of the Man”, dvoupatrová stavba, která by měla být někde poblíž muzea. Jak už to tak bývá, Guayasamín se nedožil jejího dokončení – má se jednat o něco jako civilní chrám člověka, Američana. (Tady nutno poznamenat, že Američan neznamaná občan USA, jak jsme si nechali mylně naimplantovat do hlavy. Naopak Guayasamín oslavuje původní obyvatele kontinentu – musí to být opravdu zajímavé.)
Drobná poznámečka. Rozhodně si nedávejte kafe v kavárně na terase, jen se tam rozhlédněte – výhled krásný, na zasněžené kopce - a pryč. Vše je tam nechutně předražené a stejně nechutně nechutné.
Kulturně povzneseni dojednáváme s taxikáři převozné na druhou stranu města, na kopec s “Antenas”, s vysílačkami. Nechce se nám už moc šlapat, takže idea je nechat se dovézt co nejvýše a sejít to jen dolů. Dělá nám malonko problém se domluvit, protože je to zjevně nezvyklý požadavek, ale nakonec jedeme. Cestou M nakupuje nějaké dobroty, cukroví a nějaké překvapení zabalené v banánovém listu – to bude naše svačina, vysokohorský piknik.
Taxikář bloudí, ale jede nahoru a nahoru. Přeřadí z trojky na dvojku, pak už jede na jedničku. Po chvilce je jesné, že dál to půjde jen džípem. Platíme o trošku víc než jsme se domluvili – za snahu – vystupujeme a sledujeme jak chudák musí celý ten kopec dolů zcouvat, protože tam není kde se otočit.
Výrazně lépe se mi dýchá. Čím to? Rozhlížím se kolem. Pánové, jsme v nefalšovaném eukalyptovém lese! Stříbrné eukalyptovníky voní po žvýkačkách a zubních pastách. Šlapeme nahoru, co chvíli zastavujeme, je to skutečně vyčerpávající. V zatáčce na nás vybafne kráva. Taky se lekla. Později jsem se v průvodcích dověděla, že tu údajně nějaké organizované skupiny zločinců přepadávají turisty. Blbost! Tady v životě žádný turista nebyl, všichni popadali už na úpatí tohohle šíleného kopce. A že by se na takovej krpál chtělo klusat nepoctivci? Má to přece mnohem jednodušší okrást babičku v tramvaji. Když jsem si to tak nádherně vysvětlila, jsme bezpečni :-)
Až k anténám jsme se nedostali, je tam zamčená závora, ale i tak je vyhlídka nádherná. Usedáme do trávy a rozbalujeme svačinku. Jsme zvědaví co to bude. M předpovídá nějaké pražené brouky, jsme totiž oba vegetariáni. Ne, je to skutečně vynikající sýr. Přikusujeme k němu banány. Banány jsou tady mnohem menší a jsou v nich zrníčka! Jsou sladší a jejich dužina je pevnější. Samozřejmě taky chutnají mnohem mnohem lépe než ty vobyčejné.
Sejdeme kopec dolů až k dálnici, že si tam vezmeme taxíka. Zapovídáme se ale a dojdeme pěšky až do hotelu. Pocestě se stavíme u místních obchodníků, M potřebuje nějaký svetr. Teprve při zkoušení oděvů si uvědomíme jací jsme proti mim obři. Největší pánská velikost ji i mě malá... Nakonec ale vyndají něco jako XXXXL klokanku s kapucou. Je trochu elastická, takže se do ní s problémy, ale přece, M nějak natáhne. Kapucou zakryje svou oholenou hlavu, která tady budí zaslouženou pozornost. Že nejsme “odsud” z nás prostě svítí nadálku, ale snažíme se chovat se co nejmíň “turisticky”. M je typ člověka kterého miluje každý a s místním obyvatelstvem navazuje kontakt snadno. I když umí jen pět slov španělsky, květnatě s nimi rozpráví a dělá srandičky. Ekvádorci se rádi smějí. Taky si ho pamaují... prostě je to fajn s ním cestovat, rozbourá všechny kulturní bariéry.
Hlad si hladíme v Indické restauraci. Už jsme světaznalí, za všechno utrácíme čím dál tím méně peněz. Výtečná kompletní večeře nás vyjde pro oba na 8 dolarů i se spropitným. Ještě se zastavíme v Irské hospodě (s vlastním minipivovarem) na jedno.
A pak už šupky do peřin, zítra se vstává brzo.
---------------------------------------
Časně z rána balíme a platíme hotel. Potom v rychlosti snídaně. Já zbrkloň jsem si do klína vyklopila ta výtečná vajíčka! M se navrhuje, že to olíže, ale přeci jen dávám přednost tomu se převléknout. Hotelový personál z nás má legraci.
Taxíkem (jak jinak, taxík je tady každé druhé auto) jedeme na autobusové nádraží. Mají tady jedno centrální, ale autobusy do Minda, dle našeho průvodce, jedou odjinud. Nedůvěřivě nakukujeme do něčího dvorku – toť zjevně zastávka. Hned u vchodu na nás vybafne holčina, kamže jedem, a že do Minda to jezdí odjinud. Naštěstí (protože už je kvůli mojí vajíčkové příhodě docela pozdě) je to správné nádaržíčko hned o blok dál. Ujišťujeme se snad u všech, že ten autobus co tady stojí jede do Minda. Zdá se mi, že všichni odpovídají, že ano, když ale chceme nastoupit, průvodčí nás vyhazuje, že ne, že tohle není náš autobus. Jsem z toho zmatená. Podle naší knížky to jezdí jen dvakrát denně, bylo by blbé bus propásnout.
Nakonec se vše vyřeší, správný autobus (s cedulí MINDO, přes celé přední okno :-) přijíždí za chviličku.Autobusovou dopravu tady mají vyřešenou dokonale. V každém autobuse jezdí dva zaměstnanci. Řidič co točí volantem a průvodčí, nahaněč cestujících, pokladník a bagážista v jedné osobě. Předpokladem úspěšné kariéry průvodčího je zvučný hlas. Nic jako zastávky se nevede. Autobus jede po své trase, u každého kolemjdoucího přibrzdí, průvodčí vyřvává jméno cílové stanice a cestující za jízdy hbitě naskakují. Takto se přibrzďuje dokud není bus plný, potom už se nestaví. Jízdenky se neřeší, platí se v hotovosti přímo v autobusu. Průvodci uvádějí, že za hodinu jízdy budem na osobu je třeba počítat s jedním dolarem. Je to opravdu neuvěřitelně levné a hlavně autobusy tady jezdí odvšude dovšude, takže doprava cestovatelova je skutečně banálně jednoduchá záležitost.
Na cestu busem není nutno se vybavovat žádnou svačinou. Pasažéži se co chvíli stávají rukojmími neodbytných prodavačů všeho, často jsou prodávajícími i velmi malé děti. Nabízejí zmrzlinu (né, to ne!), vodu (pozor aby byla v originální lahvi, originál zašroubovaná), colu a hlavně všelijaké jídlo. Nám chutnalo všechno. Hlavně cosi jako bílé fazole, tuším tomu říkali “čunča” nebo něco tak. Jsou slané, křupavé na vršku je čtvrtka limetky kterou si svačinku zakápnete. Já jsem ale fazolemi posedlá, takže nevím jestli to bude chtnat včem. Taky nám prodali něco jako sladké povidly plněné rohlíky, taky moc dobré.
Kapitolou samou o sobě jsou prodavači přesvědčovatelé – když jsme přišli do kontaktu s prvním, myslela jsem, že se jedná o nábor do nějaké sekty. Do autobusu nastoupí občan a po cestě cosi velmi vážně vykládá, živě rozhazuje rukama, svou řeč prokládá výkřiky i dramatickými pauzami. Po cca půlhodině (chcete spát, leze Vám na nervy) vyndá kartáček na zuby (fakt nekecám), nebo pozlacený řetízek za dolar a ukáže se, že je prodavač a půlhodiny hovořil o dokonalých vlastnostech nabízeného výrobku. VŠEM cestujícím je produkt rozdán, by měli možnost na vlastní oko spatřiti ten zázrak. Poté již jen obchodník obejde bus a od všech vybere peníze. Kdo náhodou kartáček nepotřebuje a vrátí zpět, je obdarován velmi peskavým pohledem... Průvodčí dostane z prodeje provizi, obchodník za jízdy po několika desítkách kilometrů vyskočí z busu, aby nastoupil do jiného...
Časem jsme se otrkali a zkušební výrobky odmítali, ale chce to přeci jen řádnou porci odvahy..., ale chápu to, život tady není jednoduchý a stále je mi milejší když se člověk alespoň nějak snaží najít obživu prací. Tak narozdíl od M často souhalsím s nákupem něčeho co ve skutečnosti nepotřebujeme, jen prostě proto že je mi ta snaha sympatičtější než žebrání.
Filosofuju o dokonalosti svého bytí, rozhlížím se po neuvěřitelných kopcích kolem a za necelé tři hodinky vystupujeme v Mindo. Ježíši marjá! Kam mne to ten člověk dotáhl? (v duchu prskám na M) Tadyto že je ten vychvalovaný turistický ráj? Doslova psali, že je to místo kam lidé přijíždějí na den na dva a nikdy neodjedou. Připadá mi to tady jako šílená díra, jako by odsud před třiceti lety odjeli filmaři nějaké kovbojky a nechali za sebou kulisy dřevěných salónů s lítacími dveřmi, vývěsními cedulemi ze dřeva opáleného ohněm. Silnice už dávno není asfaltová, v prachu se líně povalují prasátka, děti, kozy a jiná havěť. Dělám hrdinu, ale nejraději bych jela někam do civilizace, co TADY budem proboha dělat?
M neohroženě kráčí do místního “turist centra”, vleču se zdrchaně za ním. Rezignuju, nějak to tady přežiju. Chlapík nám nabízí asi dvacet různých hostelů k ubytování, mimo jiné se tu dá spát i v “tree housu”, domečku v koruně stromů. To je ale moc drahé, tuším že za to chtěli padesát dolarů za osobu a noc. Nedůvěřuju mu, špinavci, ale M se nechá přemluvit abychom nasedli do džípotaxíku a nechali se někam dovézt. Nastupuju kufrem a třísknu se řádne do hlavy. Naštěstí mám čepici a ta ztlumí náraz, ale je to fakt pecka, skoro se mi chce brečet. Nejen nad rozpůlenou hlavinkou, ale i nad zcela zjevně zkaženými prázdninami.
Náš řidič se jmenuje Haydn. Po deseti minutách cesty zastaví u něčí zahrady – tady to je. Jdeme dovnitř a k našemu překvapení je to velmi hezká restaurace s venkovní terasou, houpací pohovkou. Majitelka hostelu “Los Colibrés” Sandra je milá a umí anglicky. Ještě jsme neviděli pokoj a už je nám jasné, že tady pár dní zůstaneme. Čekáme na jejího bratra co má na starost ubytování na terase. Popíjíme kafe které sami pěstují i praží (výtečné!) a lenošíme. Pozorujeme a pokoušíme se fotografovat hlavní místní atrakci. Kolibříky. Jsou jich tu skutečně desítky, perou se o místo u vodních pítek, které musí Sandra co chvíli doplňovat. Jsou malinkatí, nebudou větší než pět centimetrů, třepotají křídélky tak rychle, že to vypadá že žádná nemají. Vlastně víc připomínají nervózní čmeláky než ptáčky. Pohybují se hrozně rychle a je těžké je dostat do záběru.
Čekání se trochu protáhne, oznamují nám, že Pablo je na nějaké schůzi v místní škole. Jdeme se tedy jen tak projít po okolí. Hned vedlejší farma má moc hezký bambusový háj. Zajdeme i do města, není to tak daleko. Kupujeme si opalovací krém. Včera jsem si totiž na Anténách ošklivě spálila krk, teče mi z puchýřů krev... a to bylo pod mrakem! Michael si koupí tričko za neuvěřitelné dva dolary (uvažuju o tom, kolik na STEJNÉM oblečení vydělávají prodejci v USA a Evropě, číňan co to šije jistě za jedno nedostane víc než dolar...).
Dojdeme zpět, chvilku si čteme a už je tu malý hbitý mužík – Pablo, vede nás do našeho apartmá. Je to příbytek prostý, se sprchou, avšak bez oken, ta zde nejsou potřeba. Jen sítě proti hmyzu. Je to čisťonké a navíc za 8 dolarů za noc, takže si ani malonko nestěžujeme.
Jdeme se podívat i do jejich “zahrady” oploceného kousku pralesa, kterým teče řeka. Obdivujeme všudypřítomné orchideje. Když se malonko ztratíme, najde nás jeden Pablových psů, našich věrných společníků, a dovede nás “domů”. Napsala jsem “našich”? Tak opravuji – ti psi doprovázejí M. I když jsou samý bolák a šrám, M je plácá po zádech a drbe na břiše. Jsou to takoví odrbaní desperáti, asi si už museli přežít lecos a člověk by nikdy neřekl, že se budou tak moc chtít mazlit. Jak se ukáže ještě mnohokrát později, různá zvířata M skutečně milují, až mi někdy přijde jak Svatý František z Assisi, patron zvířat. Každá místní kráva, pes nebo koza jde za ním. On je prostě k pomilování :-)
Večeři nám vaří Sandra. Chceme něco skutečně ekvádorského, tak dostáváme výtečné pečené zelené banány a yuku s různými pikantními omáčičkami. Chvilku ještě konverzujeme na terase a pak se jde spát. M mi pere vajíčkové džíny. Neznám jiného chlapa (a že on opravdu není žádná zženštělá chudinka), který by to jen tak pro své nemocné děvče udělal.
Usínáme za hlučného zpěvu cikád, pralesem hučí vítr, sem tam něco zakňourá, zapraská. Připadá mi to jako bych spala venku. Počkat, vždyť já prakticky vlastně spím venku! :-) Je to super.
+++++++++++++++++++
Obrázková galerie je TADY