Zrůda od jezera Okeechobee

/Halloweenská povídka/       „Tomáši, nenadechuj se furt, dodělej to a let's move on!" štěkám čenglicky na kolegu Tomáše zpoza kormidla tý ponorky, ve který spolu už čtyři měsíce brázdíme pobřeží Mexickýho zálivu.

rybicky...captjoe7 /flickr.com/

Jak mně ten kluk z plakátu leze na nervy! Všechno mu děsně trvá, furt se jenom usmívá a pomrkává těma svejma dlouhejma řasama, který by mu závidělo leckterý čerstvě vytelený telátko.

Zabiju ho! Jednou ho prostě zabiju, dítě jedno nekloudný.

24 hodin denně jsme spolu, bydlíme v jednom domě, máme jedno auto, pracujeme v jedný kanceláři - až vám budu tvrdit, že jsem flegmatik, nevěřte mi to.

Na Floridě je poměrně jednoduchý zbavit se těla. Prostě ho odvezete do bažin a aligátoři rádi zařídí zbytek. Velmi konejšivá představa, jak chlapečkovi roztomilýmu puma trhá hlavu, velmi konejšivá.

„Pojeďme na kafe do Breakers," navrhuju, když se konečně vykýblíme z kanclu. Je sedm večer, a do Palm Beach je to pouhých 300 mil, tedy dvě a půl hodiny autem tam a dvě a půl hodiny autem zpátky. Do stavu pološílené zuřivosti mě totiž vrhá nejen Tomášovo věčné nadechování se, ale i to naše zoufale úžasné město, vzor poklidu a ctnosti. Město, do kterýho se každý americký milionář na důchod touží nastěhovat, protože kriminalita je tady nulová, trávníky pravoúhlý a život nerušný. I to moře je tady jak naolejovaný.

Zato na druhý straně poloostrova jsou nejen vykřičené podniky plné zvrhlíků, ale i fantastické starosvětské hotely jako The Breakers, kde mají bar s akvárkem, a v něm vám přímo pod skleničkou plavou mořští koníci. Vlny třískaj o betonový bariéry, svěží větřík od moře šveholí v korunách datlovníků, prostě romantika a báječná snobárnička.

Tomáš už ví, že když šílím nepříčetně, že je čas mě bez řečí přemístit, jinak hrozí katastrofa.

Za hodinu a půl vyjíždíme. Co ten šampónek v koupelně tak dlouho dělá, to jsem nikdy nezjistila a po pravdě, nikdy ani nezjišťovala. Nechci to vědět. Asi si tam lepí ty řasy, nebo barví obočí, těžko říct.

I po cestě se hádáme. Přesněji - já ňafám jak háravá fena a Tomáš pomalu pokyvuje hlavou. Ještě jednou kejvni a tu hlavu ti rozseknu na tři půlky!

Že Tomáš, plně zaměstnán chápavým pokyvováním, přejel pumpu, to jsme zjistili, až když kontrolka benzínu začala panicky blikat. Že jsme se ztratili, nám došlo, až když mně došel dech.

Tak to je teda v zanděli! Ztratit se na Floridě je poměrně náročný, ale když už se to člověku povede, tak to není žádná sranda. Vůbec netušíme, kde jsme. Kolem černočerná tma, před náma rovná silnice, u který je už vcelku jedno, kam vede, protože než nás tam dovede, dojde nám benzín.

Přemýšlím, jestli je lepší ho uškrtit (nezamažou se sedačky), nebo roztrhat na kousky zubama (větší potěšení).

Na poslední výpary doskáčeme do vesnice, kterou se před padesáti lety musel prohnat hurikán. Polorozbořený domky se střechama z roztrhanejch asfaltovejch desek, silnice prašná a to, co by měla být pumpa, je jednak polorozpadlý a druhak zavřený.

Co teď? Nikde nikdo. Vypadá to, že budeme muset spát v autě, ráno zjistíme, kde vlastně jsme a zavoláme si o pomoc.

Pak ale plakátovej klučík projeví mírný důvtip. Dojde mu, že ta červená neonová reklama, jak z filmu od Hitchkoka, ve který bzučivě poblikávají písmena T a L, patří místnímu motelu.

Klepeme, boucháme, nikde nikdo. Až na frenetické troubení klaksonu odkudsi vyleze stařena s kůží tak vrásčitou, že i sharpej mý tety Dáši by záviděl. Je jí asi tak stopadesátosm let a je to indiánka.

Ubytuje nás v trajleru, který je zcela určitě vyřazenou kulisou béčkových hollywoodských hororů a pak se zeptá: „Máte hlad? Určitě máte hlad. Syn se právě vrátil z ryb a griluje. Můžete se najíst."

Když si tak prohlížím tu neidentifikovatelnou skvrnu na polštáři (vypadá to jak zapraná krev), mám chuť povečeřet Tomášova játra, ale hlad je veliký, od oběda jsme nic nejedli a Tomáš má vzhledem ke své křehké konstituci játra jistě nevýživně drobounká. Tak souhlasíme.

Jdeme směrem, který stařena naznačila. Kolem je dokonalá tma. Dojdeme až k molu, osvícenému prostou lucernou. Žabincový puch. Vlnky jezera, šplouchající kolem bahnitého břehu, nám prozradí tajemství. Á doprkvančic! Už vím, kde jsme! Jsme na místě, kde bychom rozhodně být neměli!

Moje druhé já, Xena Bojovnice, v tu ránu opouští scénu. Jsem hrůzou připočůraná. Nikoli však Tomáš, neb tomu v jeho rozkošné bezstarostnosti ještě nedošlo, že jsme u jezera Okeechobee. Netuší, že tohle je TO místo, před kterým nás mnozí varovali. Sem nikdo nechce přijet ani za dne, natož v noci. Místní plantáže cukrové třtiny zaměstnávají nebezpečná individua z celé Ameriky. Jsou to lidé, kteří mají už páté jméno, obvykle na útěku, zločinci a neřádové, desperáti jinde nežádaní. Tohle je místo, kde se raději nikdo na nic neptá. Možná ani na to, kam se ztratili ti dva vykulení cizinci...

Tyjo, ať nám ukradnou auto, dám i svoje prstýnky, jen ať tohle přežijme!

Z husté mlhy válející se po jezeře i molu se k nám blíži postava. Těžce napadá na jednu nohu a křikne nepřátelsky: „Co chcete?"

Rozpomenu se na své kurzy asertivity a hláskem s příchutí lipového medu hlesnu: „Vaše maminka nás sem poslala, jsme hosty motelu. Prý grilujete úžasné rybky."

Tvor se zakření a odhalí zkažený chrup: „Já jsem John. Najís tu mít jů."

Nic na světě nechci tak málo jako mítovat týpka Johna. Chci domů, chci brečet.

Krčíme se na slizké dřevěné lavici, John zatím na ponku zabíjí a čistí ryby. Drží je v znetvořené pravačce, v levé ruce obrovský nůž a zaživa jim seká hlavy. Pak je jedním pohybem stáhne z kůže a dvěma přesnými řezy, na chromého překvapivě obratnými, z rybích koster ořízne filátka masa. Takhle porcovat ryby jsem v životě neviděla, ale John na to má grif a jde mu to rychle. Kostry i s vnitřnostmi přehazuje za záda do jezera - něco se tam hýbe a já nechci vědět, co to je.

Lezavá mlha nás objímá svými černými pařáty. S křečovitým úsměvem do sebe soukáme polosyrovou rybu. John si nás prohlíží. Jeho šílené oči mě propichují skrz naskrz. Pohupuje se rytmicky v bocích a nestoudně zírá na moje nahé nohy v minišatech a zlatých sandálkách. Vidím se znásilněná a pak zabitá, nebo zabitá a pak znásilněná; moje zohavený tělo plave na hladině jezera Okeechobee, uprostřed těch rybích koster a vnitřností.

Konverzace vázne, protože John se zasekává uprostřed věty, aby buď pronesl něco úplně mimo kontext, nebo aby se dlouze zamračil někam za naše záda.

Když servilně chválíme večeři a lžeme cosi o hrozné únavě, jen mávne pahýlem pravé ruky a nechává nás odejít.

V trajleru se zabarikádujeme, dveře zajišťujeme židlí. Polštář s hrůznou skvrnou zakryju o něco čistějším ručníkem a pokouším se usnout. Tomášku, sluníčko, promiň chlapečku, do rána seš mrtvej a je to moje vina... Už se nehádáme. Mrazivé ticho.

Asi jsem na chvíli přeci jen usnula. Budí mě škrábání a skřípání. Venku někdo je! Poodhrnu záclonku, za oknem šedivá mlha a pár černých, šílených očí.

Dobývá se dovnitř! Klika se pohnula a posunula židli.

Co já se za poslední čtyři měsíce naječela, jeden by řekl, že v tom už mám praxi - a teď ze sebe nejsem schopná vydat ani hlásku. „Tomáši! Dělej něco!" škemrám roztřeseným hláskem a zbaběle se krčím v rohu postele.

Tomášek povyrostl asi o půl metru a během tří sekund mu narostly obrovské bicepsy. Narovnal se, hlubokým hlasem si odkašlal, jedním pohybem odstrčil židli a druhým rázně otevřel dveře.

Tak a je to tady! Do místnosti vpadl netvor John.

Pařát má překrytý špinavou utěrkou. Bojovný Tomášův pohled ho vyleká, přikrčí se a nesrozumitelně se zajíká: „Muf... muf...!"

Tomáš neohroženě strhne utěrku z jeho ruky.

John hlesne: „Muf... iny. Máma pekla mufiny... Nesu vám snídani."