Nerada píšu depresivní blogy, ale tenhle prostě jinak napsat nejde. Začnu příběhem jednoho francouzského studenta tamní zemědělské fakulty.
Africký hladomor(foto: iDnes, AP)
Pierre, říkejme mu třeba tak, v rámci povinné praxe v osmdesátých letech trávil vždy jeden měsíc v roce v bývalých francouzských koloniích. Už si nepamatuju, která z těch nešťastných zemí to konkrétně byla, ale několikaletý francouzský program, který měl tamní zemědělce naučit střídavému hospodářství, tam slavil velké úspěchy. Afričané se naučili pěstovat plodiny nenáročné na vodu; Francouzi vystavěli sýpky a naučili domorodce odkládat dostatek osiva na příští sezónu. Dokonce tam vystavěli „porodnici“, přesněji domek vybavený základním zdravotnickým materiálem a kotlem na ohřev teplé vody. Francouzští studenti měli dobrý pocit z dobře odvedené práce a z toho, jak se africkým vesničanům díky jejich pomoci teď lépe žije. Mysleli si, že přispěli k tomu, že se svět změní k lepšímu.
Jako dospělý se Pierre do africké vesnice po patnácti letech vrátil. Po francouzském programu tam nebylo ani stopy. Vesničané dál pěstovali „tradiční“ a zcela nevýnosné plodiny, „porodnice“ měla vymlácená okna a bydlely v ní kozy. Ženy dál rodily doma na hliněné podlaze, kolem se prdolily ušmudlané a podvyživené děti. Pierre poznal jednoho z vesničanů a ptal se ho, proč jsou sýpky prázdné a co se stalo – když to tenkrát tak skvěle fungovalo. Vesničan jen pokrčil rameny a povídá: „No, my vám tenkrát chtěli udělat radost, když jste se tak snažili. Ale víte, takhle po „našem“ to dělali už naši předci, tak se to tady prostě dělá…“
Miliony franků, které do programu věnovala francouzská vláda, zmizely na smetišti dějin, přesněji na smetišti za kozím chlívkem.
Před časem byl tady na blogu velmi populární příspěvek, který argumentoval, že my za situaci v Africe nemůžeme. Pravda. Nemůžeme za to a nikdo nemůže tvrdit, že jsme se nesnažili. Ono je strašně těžké pomáhat někomu, kdo o systémovou pomoc nestojí. Všechny peníze, které dáme do programů na akutní záchranu lidských životů, situaci paradoxně jen zhorší. Tam, kde nejsou podmínky pro udržitelná lidská osídlení, prostě nelze lidská společenství udržovat – velí prostá logika.
Znamená to, že tedy lepší je nedělat nic? Dokáže se někdo, kdo má kus aorty v hrudníku, bez oka mrknutí dívat na to hrůzné utrpení, na děti, které už ani nejde nakrmit, protože by je to zabilo a jen některé lze zachránit infuzemi?
Sem to vůbec nemělo dojít. Jediná opravdová záchrana je možná pouze drobnými krůčky, skrze vzdělávání a programy, které omezí přírůstek obyvatel. Jenže – jak to chceme udělat v zemích, kde je početné potomstvo jedinou „zárukou“ přežití, kde domorodci bez zemědělské mechanizace prostě potřebují jejich pracovní sílu na obdělávání svých políček a kde je tak populární blahořečená Matka Tereza? To je ta paní, co zuřivě brojila proti distribuci kondomů a smrt novorozenců komentovala slovy: „Jedna duše pro Boha je další duše pro Boha – i kdyby žila jen jeden jediný den.“
Jak chceme pomáhat lidem, kteří věří, že jejich prezident dokáže léčit AIDS zaříkáváním? A to, považte, dokonce každý čtvrtek!
Afrika, to je prostě zmar a deprese….
Je pravda, že většina peněz, které do teď do Afriky pošleme DMSkami, nevyřeší absolutně nic. Tak já tam nějaké posílám.
Co vy?
