Varování předem - dnešní můj blog je dlouhý a rozhodně není určen pro ty, kdo mají rádi svůj svět černobílý. Dále bych předznamenala, že je to příběh o jednom člověku, a ten v žádném případě nechci generalizovat – co platí u jednoho, rozhodně nemusí platit u druhého...
Co je a co není pedofilie?
Většina lidí si bohužel myslí, že pedofil = člověk, který ubližuje dítěti. Jenže ono je to značně složitější. Drtivou většinu násilí (i sexuálního) na dětech nepáchají pedofilové, ale lidé (ehhm) normálně heterosexuální. Nejčastějším motivem k tomu dítě zneužít není sexuální touha, ale dítě je obětí zkrátka proto, že je bezbranné. Jistě, existují i sadističtí pedofilové, ale těch je v populaci naprosté minimum... Na rozdíl od nevlastních otců, vlastních matek, zdánlivě úctyhodných strýčků nebo dědečků... přečtěte si černou kroniku a tam můžete zvracet nad špičkou ledovce (!) příběhů zneužívaných dětí, jehož větší část je ponořena v hlubinách děsivého nevědomí a obecného nezájmu...
Fatální nepochopení společnosti (pod vlivem médií) a označování všech sadistických násilníků, kteří ubližují dětem, za "pedofily", démonizuje ty, kdo pedofilní sexuální orientací skutečně trpí, uvědomují si ji a chtějí ji nějak řešit.
Sklony démonizovat mají svojí logiku – člověk je běžně nastaven na to, aby veškeré zlo ze svého světa vytěsňoval, neustále se ujišťuje, že se jemu ani jeho blízkým nic nemůže stát, protože to "zlé" dělají jen nenormální lidé, patologičtí jedinci, na kterých to jde poznat. Jen málokdo snese pomyšlení na to, že ten bezva kámoš, co má manželku, tři děti, a vypráví v hospodě bezva vtipy, by mohl v nestřeženém okamžiku znásilnit jeho pětiletého syna... Nejistota je pro většinu lidí děsivá. Chceme mít "zločince" náležitě identifikované, abychom se proti nim mohli bránit, protože proti celému světu to neumíme.
Pokud je tedy někdo takový bláhovec, že se k pedofilii přizná a má zájem ji nějak řešit, například pomocí sexuální pud tlumících léků, pak někteří volají haleluja, zatímco většina hází kamenem, aniž by se namáhala přemýšlet o souvislostech.
Jak jsem potkala "svého" pedofila...
Když tady na iDnesu před časem proběhly velké debaty nad blogem pedofila Františka Flarytryla, také jsem se zúčastnila. Ne abych si plivla a hodila šutrem, ale abych tomu všemu lépe porozuměla. Vyměnila jsem si pár mailů s jiným pedofilem, Tomášem, na kterého jsem v té debatě nějak natrefila. Zdál se mi, na rozdíl od pana Františka, schopný rozumně debatovat; nebyl tak hlučně neobratný, ukřivděný slon v porcelánu, jako František, který sice pravdu v zásadě má, ale nechápe, že uvést se nadpisem „Jsem pedofil, no a co?“ lidi okamžitě naštve a o pochopení ztratí zájem...
Tomáš se mi v mailech svěřil, že o své pedofilní orientaci ví už dlouho. Že ale to poslední na světě, co by ho kdy napadlo, je ubližovat dětem. Spousta lidí tomu v jeho případě asi věřit nebude, ale já ano. Ostatně, podívejme se sami na sebe – kdo z nás je takové monstrum, tak posedlé nezvladatelnou sexuální touhou, že kdyby například jeho dotek měl někomu ublížit, že by se lidí i tak dotýkal? Znásilnili byste někoho jen proto, že nemáte přístup k svému běžnému zdroji sexu?
Klára děti pedofilovi svěřuje...
To jsem tedy považovala za vyřešené, ale vyděsilo mne, když mi napsal, že má kamarádku z dětství, která ho zná a nechává ho hlídat svoje děti. Přišlo mi to divné. Myslela bych si, že v takovém případě je zkrátka nejlepším řešením zcela se kontaktu s dětmi vyhnout (jde to ale vůbec?).
Tomáš prý zkoušel být mimo kontakt s dětmi, ale to ho tak frustrovalo, že si připadal hůř ovladatelný, než když s nimi může normálně komunikovat. Nevyděsilo mne to proto, že bych ho podezřívala z toho, že se „neudrží“ - tu pravděpodobnost, že cizí dospělý člověk dítěti ublíží, považuji za stejnou u všech, pedofil nepedofil. Rodiče prostě musí být vždy ostražití, děti informované a sebevědomé natolik, aby je nikdo nedokázal zastrašit výhrůžkami a aby věděly, že ony samy si určují, co za chování dospělých je a není přípustné (to míním velmi široce, nejen v oblasti intimní).
Dovedu si představit, že Tomáš a děti jeho kamarádky Kláry mají hezký vztah, zcela prostý byť i drobného náznaku něčeho nepatřičného.
Ale zajímalo mne, zda si ty děti, až vyrostou a doví se od nějaké klábosivé tetky, že strýček Tomáš je ten stigmatizovaný strašný pedofil, nebudou připadat zneužité, vykolejené, zmatené...
Zajímalo mne, zda je ochoten připustit, že jim může ublížit i nevědomky, s přispěním špatně informované veřejnosti a obecné paranoi, která kolem pedofilie panuje. V diskusi jsem na něj byla docela drsná, protože jak jsem ochotná zlehčovat a relativizovat v podstatě cokoli, tohle je jedna z mála věcí, přes které nejede vlak.
Tak jsem šla s pedofilem na kafe...
Sešli jsme se. Byla jsem připravená i na nějakou konspiraci, aby měl jistotu zachování své anonymity (ostatně, Tomáš není jeho pravé jméno), ale on za mnou přišel normálně do kavárny, kde jsem pracovala.
Tomáš je „born-again“ křesťan, tedy člověk, který k víře přišel až jako dospělý. S jedním takovým klukem jsem dříve chodila a vím, že pro ně je víra cosi jako svým způsobem poslední záchrana, brzda, zdroj sebeuvědomění, sebeovládání a vnitřní síly, kterou my „normální“ smrtelníci rozhodně nemáme. Mluvili jsme spolu hodiny a já z něj měla ten nejlepší pocit. Vyprávěl, jak se může ztrhat, aby těm princeznám, které občas navštěvuje, udělal co nejkrásnější dětství. Jakékoli erotické touhy vytěsnil, zajímá ho výhradně míra štěstí, které jim může do života přinést. Díky víře získal poměrně slušný vhled do druhých lidí a dokázal se oprostit od sobectví. Ke svému faráři si nechodil pro odpustky nebo kázání o hrůzách pekelných, ale pro pozitivní energii, která mu dává sílu být pro druhé co nejlepším člověkem...
Když to shrnu - zkrátka si myslím, že bychom měli přestat nálepkovat lidi za jejich inklinace, ale hodnotit výhradně jejich činy. Pokud je pedofil dobrý člověk a pokud u všech slušných lidí dokážeme ocenit to, že zvládají své vnitřní démony, pak ani ty malé slečny, které v okolí některého z nich vyrostou, nebudou muset řešit, co že ten strýček byl vlastně zač a proč ho všichni tak nenávidí.
... a můj muž ho málem zabil...
Minutu poté, co Tomáš odešel, přišel můj muž. Řekla jsem mu, že jsem měla schůzku s pedofilem a on zbělal a pronesl něco ve smyslu, že by toho blbečka zabil, kdyby přišel jen o chvilku dříve. Pak jsem mu ale pověděla ten příběh celý a i on uznal, že to zkrátka není tak jednoduše černo-bílý.
A co vy?
